Mladičký král
Oscar Wilde

Ten den byl předvečer jeho korunovace a mladičký král seděl sám ve své nádherné komnatě. Všichni dvořané se již odporoučeli, uklánějíce se hlavami až k zemi, přesně podle předepsané denní ceremonie, a odebrali se do Veliké zámecké síně, aby obdrželi pár posledních lekcí od profesora Etikety; stále se mezi nimi nacházeli i tací, kteří si tvrdošíjně uchovávali přirozené způsoby, což je, nutno podotknouti, u dvořana hodnoceno jako závažný přestupek.
Chlapec, neboť chlapcem stále ještě ve svých šestnácti letech byl, nikterak jejich odchodu neželel. S úlevným povzdechem sebou plácl do měkkých podušek na vyšívaný divan a zůstal ležet s vykulenýma očima a pusou dokořán jako hnědý lesní faun nebo zvířecí mládě, čerstvě lovci polapené do nastražené pasti.
A lovci to vskutku byli, kteří ho našli náhodou, jak nahý a mrštný, s píšťalou v ruce provází hrstku koz chudičkého pastevce, který ho vychoval a jehož synem se vždy cítil být. Dítě jediné dcery starého krále, z tajné svatby s někým hluboko pod jejím stavem – cizincem, tvrdí někteří, který princeznu obloudil svou nebeskou hrou na loutnu; jiní mluví o umělci z Rimini, kterému princezna prokazovala nápadnou úctu a který najednou zmizel z města a zanech jejich katedrálu nedokončenou – byl jako týden staré nemluvně odňat své spící matce a dán do opatrování prostému rolníku a jeho ženě, kteří sami neměli dětí a žili ve vzdálené části lesa, vzdálené více než den jízdy od města.
Smutek nebo mor, prohlásil dvorní lékař, nebo, jak navrhují někteří, rychle působící italský jed podaný v poháru kořeněného vína skolil bledou dívku, právě když se probouzela, tu, která mu dala život. A zatímco spolehlivý posel, který přivezl dítě, sesedl ze znaveného koně a zaklepal na hrubé dveře pastevcovy haluzny, tělo princezny se snášelo do otevřeného hrobu vykopaného na opuštěném hřbitově za městskými hradbami. Do hrobu, kde, jak se říká, již jedno tělo leželo. Tělo mladého muže cizokrajné krásy s rukama svázanýma za zády provazem a hrudí posetou mnoha rudými skvrnami.
Takový byl příběh, který koloval mezi lidem. Jisté je, že když starý král spočinul na smrtelné posteli, buďto ho pro veliké hříchy hryzlo svědomí, nebo si nepřál, aby se království odklonilo od cesty, kterou mu vytyčil, dal do hlubokých lesů poslat pro chlapce a za přítomnosti senátu jej ustanovil svým dědicem.
Od prvního okamžiku jevil chlapec známky podivné vášně pro krásu, která později tolik ovlivnila jeho život. Ti, kteří bydlili ve vedlejších komnatách a byli jeho služebníky, často hovořili o výkřicích radosti, jež mu vyrážely ze rtů, kdykoli uviděl nějakou zvláštní výšivku či bohaté šperky, které pro něho byly připraveny, a o ďábelské radosti, s níž odhodil svou hrubou koženou košili a kabátec z ovčího rouna. Občas samozřejmě zatoužil po svobodě svého lesního života a vždycky ho rozčilovaly nudné dvorní ceremonie, které zabraly velikou část dne. Ale čarokrásný palác – říkali mu Joyeuse, palác radosti – kterého se najednou stal pánem, se mu zdál být světem vytvořeným pouze pro jeho potěšení. Ledva mohl prchnout ze schůze rady či audienčního sálu, seběhl po schodišti mezi zlacenými lvy, po schodech ze zářícího porfyru a toulal se z komnaty do komnaty, ze síně do síně, jako ten, kdo chce v kráse nalézt lék proti bolesti, ulehčení v nemoci.
Během těchto dobrodružných výprav, jak jim říkal, a jemu vskutku připadaly jako pouti do divukrásných končin, jej občas provázela štíhlá a plavá pážata s poletujícími pláštěnkami a třepotajícími se stuhami; nejčastěji byl však sám a jeho bystrý, vnuknutí podobný instinkt, mu napověděl, že tajemství umění je lépe odhalovat o samotě, že Krása stejně jako Moudrost přeje osamělým uctívačům.
V této době o něm kolovalo množství prazvláštních povídaček. Říkalo se, že urostlý cizí starosta, který přijel přednést květnatou slavnostní řeč ve jménu občanů svého města, ho zastihl, jak v posvátném vytržení klečí před obrazem, který právě dorazil z Benátek, což prý vypadalo jako tajná mše sloužená jakémusi novému božstvu. Při jiné příležitosti jej po několik hodin nemohli nikde nalézt, až po zdlouhavém pátrání byl objeven v komůrce v jedné ze severních hradních hlásek zcela u vytržení nad řeckým drahokamem vybroušeným do podoby Adonise. Byl spatřen, šuškalo se, jak tiskne horké rty na mramorové čelo antické sochy, kterou vyhrabali na dně říčního koryta, když stavěli kamenný most, a která byla nadepsána Bithinian, otrok Hadriaův. Strávil celou noc zkoumáním účinku měsíčního světla na stříbrnou podobiznu Endymionovu.
Všechny vzácné a drahocenné látky jej přiváděly k úžasu a ve své horlivosti rozeslal mnoho kupců, některé nakoupit jantar k drsným rybářům od severního moře, některé do Egypta, aby se poohlédli po roztodivných zelených tyrkysech, které se nalézají pouze v hrobkách králů a říká se o nich, že mají kouzelnou moc. Některé do Persie pro hedvábné koberce a malovaný porcelán a ostatní do Indie, nakoupit průsvitnou a skvrnitou slonovinu, měsíční kameny a nefritové náramky, santalové dřevo, modrou glazuru a plédy z nejlepší vlny.
Co jej však uchvátilo nejvíce, byl šat, jenž si měl obléci na svou korunovaci. Byl to šat utkaný ze zlata, koruna posázená rubíny a žezlo poseté perlami. Na ně myslil dnešní noci, když odpočíval na honosném lůžku a pozoroval borové polínko hořící v otevřeném krbu. Ty vzory, které pocházely z rukou nejslavnějších umělců, mu byly předloženy před několika měsíci a on nařídil, aby na nich řemeslníci pracovali dnem i nocí a hledači prošli celý svět, dokud nenaleznou klenoty hodné takové události. Sám sebe si představoval, kterak stojí v královském rouše u vysokého chrámového oltáře, úsměv pableskuje na jeho dětských rtech a zažíhá vášnivá světla jeho divokých očí.
Po nějakém čase se zvedl z křesla, a opíraje se o zdobený přístavek ke komínu, rozhlédl se po zšeřelém pokoji. Zdi byly ověšené bohatými tapiseriemi přestavujícími Triumf krásy. Veliká komoda vykládaná achátem a lazuritem vyplňovala jeden kout a naproti oknu stál podivně tvarovaný kabinet s lakovanými, matně zlatými mozaikovými deskami, na kterých byly umístěny vzácné číše z benátského skla a temně žilkovaný onyxový pohár. Bledé vlčí máky byly vyšity na hedvábném přehozu na posteli, jako by zrovínka vyklouzly z rukou zmožených spánkem, a vysoké třtiny z vroubené slonoviny podpíraly sametový baldachýn, z něhož se podobny bílé pěně vznášely obrovské chomáče pštrosích per k sivě stříbrnému leptanému stropu. Rozesmátý Narcis v zeleném bronzu držel nad hlavou lesklé zrcadlo. Stůl zdobila hlaďounce oblá, ametystová váza.
Za oknem bylo lze rozeznat rozlehlý dóm katedrály, rýsující se jako bublina nad šerými domy, a znavení stráže loudající se tam a zpět po zamlžené terase nad řekou. Daleko v parku zpíval slavík. Slabounká vůně jasmínu se linula dovnitř otevřeným oknem. Odhodil si hnědé kadeře z čela, vzal loutnu a prsty přejel po strunách. Oční víčka mu ztěžkla a padla na něj zvláštní malátnosti. Nikdy předtím tak pronikavě nevnímal, tak hluboce se neradoval z kouzla a tajemství krásných věcí.
Když hodiny na věži odbily půlnoc, dotkl se zvonku a vstoupilo páže, aby ho obřadně odstrojilo, ruce mu poprášilo růžovou vodou a jeho polštář poselo květy. Jen co opustilo komnatu, tvrdě usnul.
Jak tak spal, snil a toto se mu zdálo: Uhodl, že stojí v podlouhlém loubí, uprostřed bzučení a klapotu mnoha tkalcovských stavů. Denní světlo poskrovnu vpadalo zamřížovanými okny a dovolovalo mu rozeznat vyzáblé figury tkalců sklánějících se nad prací. Bledé, nezdravě vypadající děti se krčily na velikém nosníku. Když člunky projely osnovou, děti zvedaly těžké fošny, a jakmile se člunky zastavily, nechaly je spadnout zpět a přitlačily vlákna k sobě. Jejich tváře byly usoužené hladem a jejich hubené ruce se chvěly. Některé z vychrtlých žen seděly u stolů a šily. Celá místnost tonula ve strašlivém puchu. Vzduch byl hnilobný a těžký, zdi mokvaly a leskly se vlhkem.
Mladičký král přistoupil k jednomu z tkalců a pozoroval jej. A tkadlec se na něj rozzlobeně podíval a pravil:
- Proč si mne prohlíží? Jsi snad špeh, kterého posílá náš pán?
- Kdo je váš pán? zeptal se mladičký král.
- Náš pán! křikl hořce tkadlec. Je to člověk jako já. Skutečně, jen jediný malý rozdíl je mezi námi – on nosí krásné šaty a já chodím v hadrech, když umírám hlady, on trpí přejídáním.
- Toto je svobodná země, pravil mladý král, nejsi ničí otrok.
- Ve válce, odvětil tkadlec, činí silní otroky ze slabých a v míru bohatí z chudých. Musíme pracovat, abychom se uživili a oni nám platí tak mizerné mzdy, že skomíráme. Celý den se pro ně lopotíme, oni hromadí zlato v truhlicích, a naše děti umírají dřív, než se narodí, a tváře našich milovaných hrubou a mají ztrhané rysy. My vymačkáme hrozny, a někdo jiný se opájí vínem. My osejeme obilí, ale naše talíře zůstanou prázdné. Jsme spoutaní okovy, přestože je nikdo nevidí; jsme otroky, přestože nás nazývají svobodnými!
- Tak je to se všemi? tázal se.
- Tak je to se všemi, odvětil tkadlec, s mladými jako starými, s ženami i muži, s malými dětmi i těmi, které zkosil věk. Kupci nás odírají a my musíme naslouchat jejich příkazům. Kněz přijde odříkat svůj růženec a dál se o nás nikdo nestará. Našimi temnými uličkami se plíží Bída s dychtivýma očima a Hřích s plesnivou tváří ji doprovází. Neštěstí nás ráno budí a Hanba nám skřehotá ukolébavku. Ale co je tobě do toho? Ty k nám nepatříš. Tvá tvář je příliš šťastná. Zamračeně se otočil, hodil člunek přes osnovu a král viděl, že vede zlatou nit.
A veliká hrůza jej zachvátila a on pravil tkalci:
- Jaký šat to tkáš?
- To je roucho ke korunovaci mladého krále, odpověděl, když tě to zajímá.
Mladičký král divoce vykřikl a procitl ze snu a hle! Byl ve své vlastní komnatě a za oknem viděl veliký medový měsíc, který visel v soumračném vzduchu.
Pak opět usnul, snil a zdálo se mu toto: Uhodl, že leží na palubě veliké galéry, v jedné řadě s dalším stem otroků. Vedle něj na koberečku seděl galejník. Byl černý jako eben a měl turban z karmínového hedvábí. Ohromné stříbrné náušnice mu vytahovaly vyschlé ušní lalůčky a v rukou držel pár úlomků slonoviny.
Otroci byli nazí kromě rozedraných bederních roušek a každý z nich byl přikován ke svému sousedu. Horké slunce je trýznilo, negři chodili uličkou tam a zpět a nenávistně je šlehali bičem. Otroci natahovali hubené paže a nořili těžká vesla do vody. Od krajů padala solná sprška.
Nakonec dorazili do malé zátoky a spustili olovnici. Lehký vánek zavanul od břehu a pokryl palubu i velikou plachtu červeným prachem. Tři Arabové na břehu nasedli na divoké osly a zaútočili na ně oštěpy. Pán galéry zvedl malovaný luk a prostřelil jednomu z nich hrdlo. Ten těžce padl do příboje a jeho společníci odklusali pryč. Žena zahalená do žlutého závoje je na velbloudu váhavě následovala, tu a tam se ohlížejíc po mrtvém těle.
Jakmile spustili kotvu a stáhli plachtu, negři sešli do podpalubí a vytáhli dlouhý provazový žebřík zatížený olovem. Pán galéry jej hodil přes palubu a upevnil dva konce na železné hřeby. Poté negři vybrali nejmladšího z otroků, urazili mu okovy na nohou, chřípí a uši mu naplnili voskem a na hruď připevnili veliký kámen. Unaveně slezl po žebříku a zmizel v moři. Tam, kde zmizel, se objevilo pár bublinek.
Někteří z otroků bedlivě sledovali hladinu. Na přídi galéry seděl zaklínač žraloků a monotónně tloukl na buben.
Po nějaké době se potápěč vynořil z vody, se supěním zamířil k žebříku a v pravé ruce třímal perlu. Negři ji od něho vzali a strčili ho zpět. Otroci na veslech podřimovali.
Znovu a znovu se objevil a pokaždé přinesl nádhernou perlu. Pán galéry je vážil a ukládal do váčku ze zelené kůže.
Mladičký král zkoušel promluvit, ale jazyk se mu přilepil k patru a rty mu vypověděly službu. Negři žvanili mezi sebou a propukli v hádku o šňůru lesklých korálků. Dva krkavci neúnavně obletovali loď.
Pak se potápěč vynořil naposledy a perla, kterou přinesl, byla krásnější než perly Ormuzu, protože měla tvar měsíce v úplňku a byla bledší než Jitřenka. Ale jeho tvář byla podivně bílá, a jak padl na palubu, z nosu a z uší se mu vyřinul proud krve. Křečovitě sebou zatřásl a pak se utišil. Negři pokrčili rameny a hodili ho přes palubu.
A pán galéry se zasmál, vztáhl ruku k perle, přitiskl ji k čelu a uklonil se:
- ta bude, řekl, na žezlo mladého krále, a dal negrům znamení, aby zvedli kotvu.
Když to mladičký král uslyšel, divoce vykřikl a procitl. Skrz okno uviděl dlouhé šedavé prsty rozbřesku, které šátraly po pohasínajících hvězdách.
Pak do třetice upadl v dřímotu, snil a toto se mu zdálo: Uhodl, že bloudí deštným lesem, plným prapodivných plodů a nádherných jedovatých rostli. Jak šel okolo, zmije naň syčely, pestří papoušci vřískali a poletovali z větve na větev. Koruny stromů byly plny opic a pávů.
Šel dál a dál, až došel na kraj lesa a uviděl mnoho lidí plahočících se v korytě vyschlé řeky. Šplhali po útesech jako mravenci. Hloubili jámy do země a spouštěli se dovnitř. Někteří ulamovali kámen obrovskými sekyrami, ostatní se hrabali v písku. Vyvrátili kaktus z kořenů a podupali jeho šarlatové květy. Spěchali, pokřikovali na sebe a nikdo neodpočíval.
Ze tmy jeskyně je sledovaly Smrt a Lakota. A Smrt řekla:
- Jsem utahaná, dej mi jich jednu třetinu a já půjdu.
Ale Lakota potřásla hlavou:
- Jsou to moji služebníci, odpověděla.
- Co to máš v ruce? pravila Smrt.
- Mám tři zrnka obilí, řekla, co je ti do toho?
- Dej mi jedno, křikla Smrt, abych je zasela ve své zahradě. Jen jedno a pak půjdu.
- Nedám ti nic, odsekla Lakota a skryla ruku do záhybu roucha.
A Smrt se rozesmála, vzala kalich, ponořila jej do jezírka a z kalichu vyrostla Zimnice. Prošla se shlukem dělníků a třetinu z nich zahubila. Provázela ji lepkavá mlha a vodní havěť se plazila po jejím boku.
Když Lakota spatřila, že je třetina houfu mrtvá, zalomila rukama a bědovala. Tloukla se ve svou jalovou hruď a ječela:
- Zavraždilas třetinu mých služebníků, odejdi. V tatarských horách zuří válka a králové na obou stranách tě vzývají. Afgánci porazili černého vola a pochodují co bitvy. Bojují se štíty a kopími a na hlavách mají železné helmice. Čím je pak pro tebe mé údolí, abys tu setrvávala? Odejdi a už se nevracej.
- Nikoli, odvětila Smrt, neodejdu, dokud mi nedáš zrnko obilí.
Ale Lakota zaťala pěsti a sevřela zuby.
- Nedám ti nic, sykla.
Smrt se pousmála, zvedla černý kámen a hodila jej do lesa a z houští divokého bolehlavu vzešla Horkost v ohnivém šatě. Prošla se okolo shluku a každý, koho se dotkla, zemřel. I tráva usychala pod jejími kroky.
Lakota se otřásla a sypala si popel na hlavu.
- Jsi krutá, vřískla, jsi krutá. V opevněných indických městech vládne hladomor a zásoby v Samarkandu jsou vyčerpány. Hladomor vládne i za hradbami měst Egypta a hejna sarančat se stahují z pouště. Nil se vylil z břehů a kněží prokleli bohyni Isis, i boha Osiris. Odejdi tam, kde tě potřebují, a neber mi mé dělníky.
- Nikoli, odvětila Smrt, neodejdu, dokud mi nedáš zrnko obílí.
- Nedám ti nic, odsekla Lakota.
Smrt se znovu usmála, hvízdla na prsty a vzduchem přiletěla ženština ohavného vzhledu. Mor jí zvrásnil čelo a hejno vyzáblých supů kroužili okolo ní. Zastínila údolí svými křídly a ani jeden z mužů nezůstal naživu.
Lakota se jekotem prchla do lesa. Smrt vyskočila na koně a odklusala pryč a její klus byl rychlejší větru.
Ze slizu na dně údolíčka se vyklubali ještěři a odporná šupinatá stvoření, šakali se přiřítili pískem, zvedali hlavy do vzduchu a čenichali.
Mladičký král zaplakal a pravil:
- Kdo byli ti muži a co zde hledali?
- Hledali rubíny do koruny mladého krále, odvětil hlas těsně za ním
Mladý král vyskočil, otočil se a uviděl postavu v poutnickém šatě, která držela v ruce stříbrné zrcadlo.
Zbledl a otázal se:
- Pro kterého krále?
- Podívej se do zrcadla a uvidíš, odpověděl poutník.
A on pohlédl do zrcadla, a když spatřil vlastní tvář, zoufale vykřikl a procitla. Jasné sluneční světlo vnikalo do pokoje a na stromech v sadě zpívali ptáci.
Kancléř a vysocí státní úředníci vešli, aby mu složili poklonu, pážata mu přinesla roucho tkané zlatem a položila před něj korunu a žezlo.
Mladičký král pohlédl na klenoty a byly úchvatné. Krásnější než cokoli, co viděl kdy předtím. Ale upamatoval se na své sny a pravil šlechticům:
- Odneste ty věci pryč, neobléknu si je.
Dvořané byli udiveni a někteří se začali chichotat v domnění, že špásuje.
Ale on stroze pravil:
- Odneste je pryč a ukryjte je přede mnou. Přestože nastal den korunovace, neobléknu si je. Neboť mé roucho tkaly ruce bledé bolestí na žalostném stavu. Živá krev tepe v srdci rubínů a Smrt dlí v srdci perel. A vypověděl jim své tři sny.
Když je dvořané vyslechli, úkosem na sebe pohlédli a špitali:
- Dočista se pominul; sen je jenom sen a vidění nic než vidění. Nejsou skutečné a nestojí za to věnovat jim pozornost. A co máme my společného s životy těch, kteří se pro nás lopotí? To by našinec nesměl jíst chléb, dokud to neprobere s rozsévačem, a pít víno, dokud nepromluví s etiketářem?
A kancléř pravil mladému králi:
- Můj pane, prosím, odežeň od sebe černé myšlenky, obleč si tento honosný šat a hlavu ozdob korunou. Neboť jak jinak lidé poznají, že jsi jejich králem, nebudeš-li královsky oblečen?
Mladý král se naň zadíval a otázal se:
- Je to skutečně tak? Nepoznají svého krále, když nemá královský šat?
- Nepoznají tě, zvolal kancléř.
- Myslil jsem, že králové jsou vyvolení, odvětil, ale asi tomu bude tak, jak říkáš. Přesto si však neobléknu roucho, neozdobím hlavu korunou, nýbrž tak, jak jsem přišla do tohoto paláce, tak se stanu i králem.
A rozkázal, aby ho nechali o samotě, jen s jedním pážetem, svým druhem, chlapcem o rok mladším, než by on sám. Ono jej obsloužili při koupeli v průzračné vodě, i když otevřel velikou malovanou truhlu a z ní vyňal koženou košili a hrubý kabátec z ovčího rouna, které nosil, když střežil pastevcovy chundelaté ovce. Ty si oblékl a do ruky vzal svou neotesanou pasáckou hůl.
Malé páže otevřelo oči úžasem a s úsměvem pravilo:
- Můj pane, vidím roucho i žezlo, kde však máš korunu?
A mladičký král uškubl snítku divokého vřesu, který se pnul až na balkón, svinul ji a posadil ji na hlavu.
- To bude má koruna, odvětil.
A takto vybaven sešel ze své komnaty do Veliké síně, kde ho očekávala všechna dvorní šlechta.
A šlechta se zaradovala a někteří naň volali:
- Pane náš, lidé venku čekají a krále a my jim ukážeme žebráka. A jiní byli rozhořčení a kázali:
- Způsobuje našemu státu jen ostudu, není hoden být naším pánem.
Ale on jim neodpověděl, minul je a sestupoval po zářícím porfyrovém schodišti, skrz bronzové brány, nasedl na koně a ubíral se ke katedrále s malým pážetem po boku.
A lidé se smáli a říkali:
- Teď jede králův vrchní šašek, a vysmíval se mu. A on zastavil koně a pravil:
- Nikoli, jsem král, a vypověděl jim své tři sny.
- Pane, to nevíte, že z rozmarů bohatých pochází živobytí chudých? Vaše chtivost nás živí, vaše rozmařilost nám dává chléb. Plahočit se pro pána je kruté, ale nemít pro koho se plahočit je ještě horší. To chcete, aby nás sežrali krkavci? Jak hodláte napravit takové věci? Řeknete snad kupci: nakoupíš za tolik a tolik? a prodavači: budeš prodávat za tuhle cenu? Neřekl bych. Takže se vraťte do paláce a oblečte si nádherné purpurové roucho. Námi se netrapte, ani tím, co nás souží.
- Což bohatý a chudý nejsou bratry? zeptal se král.
- Jsou, řekl muž, a jméno bohatého je Kain.
Oči mladičkého krále se zaplnily slzami, ale jel dál reptajícím davem. Malé páže dostalo strach a opustilo jej.
Když dorazil k velikému chrámovému portálů, stráže na něho namířily halapartny a utrhly se:
- Co tu pohledáváš? Do těchto dveří nesmí vstoupit nikdo, jen král.
Obličej mu zbrunátněl vzteky a on zvolal:
- Já jsem král, odsunul jejich halapartny stranou a projel.
Když jej starý arcibiskup uviděl přicházet v obleku pastevce koz, udiven vstal z trůnu, vykročil mu vstříc a pravil:
- Můj synu, jsem již starý muž, prožívám zimu svých dnů a vím, že se ve světě děje mnoho zlého. Divocí loupežníci sestupují z hor, unáší malé děti a prodávají je Maurům. Lvi číhají na karavany a napadají velbloudy. Divoký kanec podupal obilí v údolí a lišky okusují révu na vinici v kopci. Piráti obléhají pobřeží, pálí rybářům čluny a kradou jejich sítě. Na soleniscích žijí malomocní, žijí v proutěných domech a ostatní je ze strachu obcházejí obloukem. Žebráci se potulují městy a stolují se psy. Můžeš všechny tyto věci napravit? Vybereš si malomocného za nocležníka a posadíš žebráka ke svému stolu? Necháš lva hlídat tvá stáda a ochočíš si divého kance? Není ten, který stvořil bídu, moudřejší než jsi ty? A proto tě nechválím za to, cos učinil. Navrať se do paláce, rozjasni líc, obleč roucho a vyhlížej jako král. Já tě pak budu korunovat zlatem a do ruky ti vložím žezlo z pravých perel. A tvé sny, již o nich nepřemýšlej. Břímě tohoto světa je příliš veliké pro jediného člověka a jeho smutek jeho srdce neunese.
- To mi říkáš ty v tomto domě? podivil se mladičký král, obešel biskupa, vystoupil k oltáři a stanul před obrazem Krista.
Stanul před obrazem Krista a po pravici měl čarokrásné zlaté nádoby, kalich světlého vína a karafu se svatým olejem. Poklekl před obrazem Krista a obrovské svíce prozářily nazdobenou svatyni a kouř kadidel se v kotoučích vinul dómem. Sklonil hlavu k modlitbě a kněží v naškrobených pluviálech couvli od oltáře.
Vtom se venku na ulici strhla vřava a šlechtici s tasenými meči, vlajícím peřím na kloboucích a štíty z leštěné oceli vtrhli do katedrály.
- Kde je ten snílek? křičeli, kde je ten král, který vypadá jako žebrák, ten chlapík, který se chystá zneuctít naše království? Popravíme ho, neboť není hoden být naším králem.
A mladičký král opět sklonil hlavu a modlil se, a když skončil, povstal a obrátil k nim smutné oči.
A hle! skrz malovaná okna naň dopadl sluneční svit, jeho paprsky ho objaly a utkaly okolo něj zlaté roucho, mnohem krásnější než bylo to, které mu mělo přinést radost. Jeho suchá hůl rozkvetla v liliové květy, bělejší než perly. Rozkvetly i trny, a růže, které z nich vyrostly, byly rudé víc než rubíny. Bělejší než perly byly liliové květy a jejich okvětní plátky se leskly stříbrem. Rudé víc, než samčí rubíny byly růže a jejich plátky hořely tepaným zlatem.
Stál tam v královském rouše, brány vyzdobené katedrály se otevřely dokořán a z křišťálové rozvětvené monstrance se linulo čarovné světlo. Stál tam v královském rouše, v chrámu naplněném milostí Boží, a svatí ve vytesaných výčnělcích se pohnuli. V královském rouše stál před nimi, zahlaholila varhanní hudba, trubači zatroubili na trumpety a chlapecký sbor začal zpívat.
Lidé padli na kolena v posvátné hrůze, šlechtici schovali své meče a houfně skládali sliby věrnosti. Biskupova tvář zbledla a ruce se mu začaly chvět.
- Korunoval tě někdo větší než já, zvolal a poklekl před ním.
Poté mladičký král sestoupil od oltáře a středem davu odešel domů. Nikdo z nich se mu neodvážil pohlédnout do tváře, neboť to byla tvář anděla.

Zdroj:
WILDE, OSCAR. Šťastný princ a jiné příběhy. Praha : Kentaur/polygrafia, a. s., 1994. 123 s. ISBN 80-85285-60-6.

Balada ze žaláře v Readingu

I.

Svůj rudý kabát nenosil,
jsouť krev a víno nach,
a krev a víno na rukou
s ubohou ženou, jíž měl rád
a zabil v poduškách.

S odsouzenými chodíval,
šat šedý, zvetšelý,
na kriket čapku, na pohled
krok lehký, veselý,
však nezřel jsem, by toužebně tak
v den oči hleděly!

Já neviděl, by toužebněj
kdo zřítelnicí svou
zřel na kus stropu modrého,
jejž vězni nebem zvou,
a za obláčkem každým, jenž
táh´ s plachtou stříbrnou.

S jinými v hoři dušemi,
jda v jiném kruhu zas,
se ptám, co proved´velkého
či malého, když hlas
tu za mnou tichý zašeptal:
Ten přijde na provaz!

Ó, Kriste, i zdi žaláře,
jak když se náhle chví,
nade mnou nebe šišákem
z oceli žhoucí tkví;
sám duše v hoři, necítil
jsem vlastní Zoufalství.

Já znal jen, jaká myšlenka
krok štve mu, toužnýma
proč na zářící, skvělý den
se díval očima:
on zavraždil tu, jež měl rád,
a proto umřít má.

*

Však každý vraždí, co má rád,
a každý jist buď tím;
ti vraždí hořkým pohledem,
ti slovem pochlebným,
kdo sketa, vraždí polibkem,
muž smělý mečem svým.

Ti vraždí lásku v mládí svém,
a ti za stáří let;
ti škrtí rukou Rozkoše,
ti rukou Zlata v sled:
kdo laskav, nuž ten vezme nůž,
tak mrtvý nejdřív led.

Ten krátko má, ten dlouho rád,
ten prodá – koupí ten;
ten s mnohou slzou páše čin,
ten a tru ani sten:
ač každý vraždí, co má rád,
ne každý popraven.

*

Jít nemusí v smrt potupou
v den hanby černý, svor
ni oprátku mít na krku,
ni šlář přes líc a zor,
ni padati skrz podlahu
kams prázdný ve prostor.

S tichými lidmi sedět, již
jej střeží v noc i den,
již střeží jej, když plakat chce,
se modlit zkouší jen,
již střeží jej, by v sobě sám
žaláři nevzal plen.

Jak procit´, nezří postav děs
se tísnit v jeho kout:
šat bílý kaplana se třást,
šerifa mračně pnout,
s nímž v černi skvělé ředitel,
tvář žlutou jako Soud.

Vstát nemusí, brát věznice
šat v spěchu žalném zas,
Co zří naň doktor s hrubým rtem,
by, něm,
po nervosních všech pózách, pás,
hodinky v ruce, tikot jichž
jak strašný kladiv ráz.

Nepozná žízně, která jde,
v krk písek sypajíc,
než v rukavicích sluhy kat
protáhne dveřmi líc,
krk třemi stáhne řemeny,
by nežíznil už víc.

Nesklání hlavy, neslyší
hodinky za mrtvé,
ni doposud že neumřel,
co cítí v hrůze své,
svou rakev křížkem neznačí,
jda v místo strašlivé.

Svůj do oblak nevpíjí zrak
okénkem malým v jas,
ni z hlíny ret se nechví, běd
a muk by skončil čas,
ni Kaifáše polibek
necítí, v líci třes.

II.

Šest neděl chodil po dvoře,
šat šedý, zvetšelý,
na kriket čapku, na pohled
krok lehký, veselý,
však nezřel jsem, by toužebně tak
v den oči hleděly!

Já neviděl, by toužebněj,
kdo zřítelnicí svou
zřel na kus stropu modrého,
jejž vězni nebem zvou,
a za obláčky všemi, jež
kol s rounem zářným jdou.

Nespílal rukou jako ti,
kdož bloudi zkoušejí,
v sluj volat černo Zoufalství
měnivou Naději:
on v slunce jen zřel, lačně pil
vzduch jitřní raději.

Nespílal rukou, neplakal,
ni trud, ni zármutek,
vzduch jenom pil, jak by to byl
proň zdravý jakýs lék;
plnými doušky slunce pil,
jak by tok vína tek´.

A já a duše v hoři vše,
z jiného kruhu zas,
jsme zapomněli, jaký čin
sám provedl kdo z nás,
pln žasu lét´jen za tím hled,
jenž určen a provaz.

A divý cit byl: zřít ho jít,
veselý, lehký ruch,
a divno zřít, jak hledí v den
ty oči plny tuch,
a divno myslit, platiti
že takový má dluh.

*

Neb dub a jilm má plesný list,
jenž pučí z jara vhod:
však žalně vstříc strom šibenic
ční, v patě zmije hlod;
ať such, či živ, kdos umře dřív,
než na tom stromě plod.

Být nejvýš jest největší čest,
výš celý tíhne svět;
leč kdo by chtěl, na čakan, žel,
by s oprátkou se zved´
a nákrčníkem vraha slal
poslední k nebi hled?

Je sladko k houslím tančiti,
když Lásky, Žití, lad;
a k flétnám, ej a k loutnám rej
tak sladko je se dát:
však není slast nohama třást,
ve vzduchu tancovat!

Nás slídní zrak a představ mrak
tak den co den jej střeh´,
my ptali se, zda bude týž
jak jeho skon náš všech,
neb není tuch, kam slepý duch,
v ký Pekla půjde žeh.

*

V sled mrtvý muž ten nechodil
už s trestanci nás blíž,
já věděl, vězněn trvale
teď v tmavou, děsnou skrýš,
a v krásném Božím světě tom
víc nespatřím ho již.

Dvé lodí v bouři, prokletých,
my skřížili se jen:
bez znavení i bez slov: říc´
co neměl ten ni ten,
neb nestřetli jsme v svatou noc
se, nýbrž v hanby den.

Kol obou nás zdi žalářní,
já proklet byl i druh:
svět od srdce nás odvrhl,
a od své lásky Bůh,
a z kovu mříž pro viny též
nás ve svůj chytla kruh.

III.

Dvůr vězení pln kamení,
zdi vysoké kol chlad;
on chodě sem, pod olovem
tu nebes dýchal rád,
stráž s obou stran, neb báli se,
že umřít moh´by snad.

Neb s těmi dlel, kdož střehli mu
noc úzkostnou i den,
kdož střehli jej, když plakat chtěl,
se modlit zalez´jen,
kdož střehli jej, by v sobě sám
čakanu nevzal plen.

Byl velmi přísný ředitel
a předpisech lpěl,
a Smrti akt že pouhý fakt
je vědy, doktor děl,
a dvakrát denně přišel kněz
a traktát přednášel.

Dvě dýmky denně vykouřil,
pil piva mírky čtvrt,
pro bázeň neměl v srdci skrýš,
byl pevný muž a hrd
a častokrát děl, že je rád,
že blíž mu kat a smrt.

Však divně tak proč mluví, ptát
se báli basaři,
neb odsouzen kdo úřad ten
zastávat v žaláři,
rty na zámek dát musí, mít
vždy masku na tváři.

Neb jinak hnut by zkusit moh´
dát komus útěchu:
a co by Lidský Soucit chtěl
v tom Vrahů Pelechu?
Ký slov by cit v těch místech být
moh´bratru k prospěchu?

*

Leb skleslou, druh šel s druhem v kruh,
bláznovská paráda!
my nedbali, my poznali:
jsme ďábla brigáda,
a lebek stříž a nohou též
na mumraj vypadá.

Náš trhal neht lan seschlých změť,
že krvav, marný stesk;
my drhli lem jsme dveří, zem
čistili závor lesk,
i stolice, je myslíce,
zněl věder našich třesk.

My šili pytle, tloukli štěrk,
stroj hnali, samý prach;
cín tepali, žalm vřískali,
u vřeten jeden žmach,
leč každému z nás na srdci
dál tiše ležel strach.

Tak tich, že den lez´každý jen
jak býlí plný proud,
a zabudnut byl sudby trud,
jejž má mít vrah a bloud,
až jednou nám, jak z práce jdem,
v hrob bylo pohlédnout.

Tu žlutý zel, chřtán rozevřel,
po živém tlamu vztáh´;
a hlíny řev sám volal krev,
kde asfalt dvora práh´:
oh, půjde z nás kdos na provaz,
než jitra blýskne nach!

My vešli v dům jsme, plni dům,
blíž Soud a Smrt a Děs:
kat s brašničkou svou malou kol
se vlekl v šeru dnes;
a každý z nás se chvěl, když v hrob
svůj číslovaný lez´.

Tu noc po prázdných chodbách táh´
tak mnohý hrůzný duch,
a železným tíh´městem tím
neslyšných kroků ruch,
v mříží, svit kde hvězd je skryt,
zřel silný tváří kruh.

On ležel tak jak ten, kdo sní
uprostřed květných lad,
a strážci nad ním pochopit
nemohli, jak může spát
a síti jen tak sladký sen,
když těsně při něm kat.

Však není sen, kde pláče ten,
kdo nikdy neplakal,
a tak my – blázen, šejdíř, lump
bez konce bděli dál,
a mozkem všech na bolestech
lez´cizí hrůzy pal.

*

Ó, běda! Děs je cizích vin
cit míti za podíl!
Neb s jedem vbod´se hříchu hrot,
po jílec v hruď se vryl,
a jak by tál kov, každý lkal
pro krev, již neprolil.

V plst obut mnohý dozorce,
se k dveřím přiblíživ,
nahléd´a zřel na zemi cel
postavy, jak jej div,
proč tady klek´, kdo celý věk
se nebyl modlil dřív…

Noc v modlení jak šílení
jsme lkali pro něho,
a peruť noci chocholem
příkrovu černého,
a Výčitky, jak na houbě
chuť vína hořkého.

*

Kur šedý pěl, kur rudý pěl,
den ale nechtěl vzplát:
a pitvorný roj příšer se
do koutů našich hrad´,
a ves duch zlý, jenž v noci dlí,
se zdál před námi hrát.

Dál hroužili se, ploužili
jak chodci z mlžných clon,
smích z měsíce, rej tančíce,
půvabný rigadon,
do kolon hned a k sobě zpět
příšerných za poklon.

Škleb v tváři, mdlý řád stínů, šli,
dlaň dlaně ve stisku;
kol tančil, kol ten duchů spol
saraband na blízku,
a rej jich blesk´v spleť arabesk
jak vítr na písku!

Sta piruet marionet
kroužili na špičkách;
však z fléten jich, jež hrůzný zdvih´
roj masek, děs jen táh´,
a hlasně pěl sbor, dlouho pěl,
chtě vzbudit mrtvé v snách:

„Hohó je klet, nechť širý svět,
chrom, kdo spjat k okovům,
a pastvu vhod je kostek hod –
tak duchů křičel tlum –
však nevyhrá, kdo s Hříchem hrá,
kdo tajný Hanby Dům.“

*

Ne, prázdný vzduch jen nebyl ruch
těch pitvor, hra a ples:
nám, již se hnout nemohli z pout,
krok zvednout bez želez,
pro ran tvých krev, oh, Kriste, zjev
to živých byl, ó, děs!

Kol rejdili a tančili,
ti v párech, škleb a cval,
těch sprostý vděk, krok nevěstek
přes schody k nám se dral,
a šilhot, smích, nám každý z nich
modlit se pomáhal.

*

Již ranní počal vítr lkát,
však dál byl noci klid;
stav olbřímí, dál tkala tmy,
až stkána slední nit;
a v modlitbách nás jímal strach
Soud nesl Slunce svit.

Van vlajný lkal kol vězení,
zdi pláčem vlhké blíž;
jak hřídele kruh z ocele
se vteřin snula tíž –
ó, lkavý větre, co náš hřích,
že ta nám dána číš?

V sled zřel jsem okna stín jak mříž
olova ze šedi,
se proti mojí pryčně chvět
po obílen zdi,
a poznal jsem: kdes ve světě
se strašný úsvit rdí.

*

O šesté celý metli jsme,
o sedmé klid nám přán,
však jak by táh´kol šum a vzmach,
perutí mocných vran,
neb zabíjet, dech jako led,
vstoup´v žalář Smrti Pán.

Na lunojasném koni on
v purpuru nejen sem;
tři lokte šňůr, trám hladký, dvůr
na čakan stačí všemi;
tož k dílu šel ten Hlasatel
jen s hanby provazem.

*

My, jak když v tmě, tak bylo mně,
tápáme přes bláto;
i modlit dál se každý bál,
vše v úzkost upjato
cos mrtvo v nás, a ten, kdo zhas´,
je Naděj mrtvá to.

Neb lidský Soud jde chmurný vpřed
a neodbočí s drah:
zabíjí slabé, silné též,
krok smrtný, drží v prach
železnou patou silného,
jenž strašný bratrovrah!

*

Čekáme v žízni, osmá až
udeří hodina;
neb osmé ráz je Sudby hlas,
jež lidi proklíná
a nejlepší i nejhorší
svou smyčkou opíná.

Jen znamení „jít“ čekáme,
a každý skloněný
a nehnut, něm, jak v zapadlém
údolí kameny,
však srdce tloukla, jak by bel
do bubnu šílený!

*

Tu do těch muk vpad´hodin zvuk,
vzduch rozchvěl, do cel vnik´,
a bezmocna Zoufalství ston
se všady zdvih´v ten mžik,
jak v poděšených bažinách
by malomocný vzkřik´.

A jako ve snu zrcadle
zřít strašných zjevů vlek,
my zřeli: provaz konopný
se s černých trámů smek´,
a slyšeli: zdrh´modlitby
ten provaz v děsný skřek.

A vše to zlo, jež pohnulo
jej hořký vydat kvil,
výčitek hlod a krve pot
já nejvíc procítil:
neb více smrtmi musí mřít,
kdo životů víc žil.

IV.

V žaláři kostel není v den,
kdy oběšen kdo v sed;
snad kaplan příliš v srdci chor,
neb v tváři příliš bled,
neb co má v očích napsáno,
zřít ničí nemá hled.

Tak zavřeli nás do půldne,
pak teprv zvonek zněl,
a strážci klíči chřestíce,
vchod otvírali cel,
a každý z Pekla svého ven
po schodech z kovu hřměl.

My vyšli v sladký Boží vzduch,
však ne jak jindy, ven,
neb ten měl strachem bledou tvář,
a šedou zase ten,
a nezřel jsem, by toužně tak
zrak smutných hleděl v den.

Já neviděl, by toužebněj
kdo zřítelnicí svou
zřel na kus stropu modrého,
jejž vězni nebem zvou,
a za obláčky všemi, jež
tak šťastné, volné jdou.

Však mezi námi někteří
věsili hlavy tíž,
neb věděli, že po právu
smrt zasloužili spíš:
on zabil bytost živoucí,
a oni mrtvou již.

Neb ten, kdo hřeší po druhé,
svou duši mrtvou rve,
v bol budí ji, cár tahá s ní,
ji drásá do krve,
krev lije v kapkách velikých,
krev marnou duše své!

Jak on neb clown, šat monstrosní
hvězd křivým se šípem,
tich každý chodil kol a kol
přes asfalt, kluzkou zem,
tich každý chodil kol a kol
a každý jako něm.

Tich každý chodil kol a kol,
a pustou myslí dnes,
vzpomínky na věc strašlivou
se vichr strašný nes´,
a Děs je kráčel před každým
a Děs mu v patách lez´.

*

Dozorce pyšně nesli se,
střežíce krok svých stád,
jich stejnokroj se lesk´a chvěl,
sváteční měli šat,
leč kde dřív byli, po vápně
na botách bylo znát.

Neb kde dřív otvor hrobu zel,
tam teď již nebyl hrob,
jen hlína tam a písek jen
u kleté zdi pár stop,
a kupa vápna horkého
člověku na příklop.

Neb příkrov má jen málokdo
ten člověk ztracený,
v žaláři, k větší hanbě nah,
v hloub dvora hozený,
on leží, pouta na nohou,
za rubáš plameny!

A kost i maso palnému
je vápnu na pospas;
užírá v noci kůstky mu
a za dne maso zas;
teď kost, pak maso užírá,
však srdce v každý čas.

*

Tři leta nebudou zde sít
ni sázet od těch dob,
tři leta bude neplodná
zem, kde ten kletý hrob,
výš k divícím se nebesům
jen zírat bez žalob.

Že otrávil by, myslí si,
i símě vrahům jed.
Však mýlka! Lepší Boží zem,
než nám lez pomyslet:
rudší by rudých růží byl,
bělejší bílých květ.

*

Z úst jeho rudé růže květ
a bílý ze srdce!
Neb komu jest znám taj všech cest,
po nichž jít Kristus chce,
co Papež zřel zkvést suchou hůl
poutníka, proklatce?

*

Leč žalář mléčné růže květ
ni rudé nepěstí,
nám dán jen kámen, štěrk a střep,
kam zrak lze zanésti,
neb vědí, květ že moh´by lék
být lidské bolesti.

Tak nebude, list za listem
tu padat, nach ni běl,
na písek, jíl u kleté zdi,
by lidem připomněl,
jež šlapou dvůr, že Boží syn
za všecky lidi mřel.

*

Však žalářní nechť kletá zeď
jej svírá se všech stran
a v noci nemůž´bloudit duch,
když pouty připoután,
a můž´jen lkát, v tak nesvaté
když půdě má svůj stan:

On má již mír – ten nebohý –
neb záhy bude mít,
tam nic již, nad čím zšílel by,
Děs nezří v půldne jít,
Neb Zem, kde leží, Měsíce
Ni Slunce nemá svit.

*

Jak zvíře pověsili jej,
ba ani requiem
zaň nečtli, duši zděšenou
jež mohlo ztišit v něm,
však zhurta jenom sňali ho
a hodili ho v zem.

Jej s šatů svlékli plátěných
a dali mouchám v plen
v šprým naběhlý jim rudý krk
i zrak, jenž vypoulen,
a kupili krov mohyly
naň s hlasným smíchem jen.

Kněz neklek´a se nemodlil
u hrobu, který klet,
ni kříž, jejž hříšným Kristus Pán
dal, se tu nepozved´,
na znak, že z těch, jež vykoupit
kdys Kristus sestoup´v svět.

Vše v pořádku; mez život dal,
a k ní jen došel on,
a prasklou urnu Soucitu
slz naplní přec ron:
zaň vyvrženci budou lkát,
a těch pláč nemá sklon.

V.

Já nevím, který Zákon práv
a který bezprávím;
jak všichni, kdož tu v žaláři,
jen, že zeď silná, vím,
a každý den že jako rok,
tok se dnem předlouhým.

Však vím, že každý Zákon, jejž
člověku člověk dal,
co bratra zabil první muž
a svět se smutný stal,
jen chrání plev a odvívá
zlou vějačkou rež dál.

A také vím – a věru, že
by každý měl to znát –
že z hanby cihel zbudován
je každý žalář, spjat
a uzavřen, by nezřel Bůh,
jak bratra kruší brat.

Mříž skvrní měsíc líbezný,
zář slunce halí stín;
a dobře tak, s tím Peklem v mrak,
neb co ten chová klín,
na to by zřít Syn člověka,
ni Boží nemoh´Syn.

*

Těch nejhorších jen skutků hřích
tu kvete, býlí jed,
jen co dobrého v člověku,
tu zmírá, vadne v sled;
Beznaděj strážcem, u těžkých
vrat Strach jen stojí bled.

Neb dítě moří tu, že lká
dnem nocí, hladovět,
kdo sláb, je mrskán, blázen bit,
i starců tupí líc,
až mnozí zšílí, všichni zlí,
a slůvko nesmíš říc´.

Cel těsný byt, kde je nám žít,
skrýš tmavá, smradlavá,
mříž oken všech, páchnoucí dech,
Smrt živá ucpává
vše drtí, och, stroj Lidství v prach,
jen chlípnost zůstává.

Jen slanou vodu pijeme,
jež jako hnusný maz,
a hořký chléb, jejž váží tu,
je vápna plný zas,
a sen tu bloudí, nelehá,
zrak divý, volá čas.

*

Hlad suchý s Žízní zelenou
se koušou, hadů dvé;
však nemůž´hníst, co je nám jíst,
nás ničí jen a rve,
že v kámen, jejž jsi za dne zved´,
noc mění srdce tvé.

A půlnoc stále v srdci svém
a soumrak v nitru cel,
ten lan rve změť, ten točí stroj,
svých zavřen do Pekel,
a ticho strašnější, než zvon
kovový kdyby zněl.

Hlas neslyšíme lidský, jenž
by vlídných slov děl pár,
zrak, jenž nás dveřmi hlídá, tvrd
a nedá těchy dar,
a jedno všem, že mřem a mřem,
duch jde i tělo v zmar.

Tak sami, v necti nosíme
kov těch pout života,
ten ani ston, ten v pláči zas,
co jiný repotá,
však Boží zákon dobrý je:
on zlomí srdce ta.

*

A každé srdce puklé tu
na dvoře, v cely zdích,
jak váza, která dala skvost
svůj Pánu z střepů svých,
že v malomocných nečistý,
dům nejsladší nard dých´.

Ach! šťasten, komu pukne hruď
a komu mír je přán!
Jak jinak dal, smýt s duše kal,
by provésti se plán?
Jak jinak vjít než zlomeným
můž´srdcem Kristus Pán?

*

A on, naběhlý rudý krk,
s vypuklou zornicí,
dlaň čeká svatou, Lotra již
v Ráj vedla zářící,
a přijme puklé srdce Pán,
to srdce kající.

Tři týdny žití, oděn v nach,
mu Zákona dal muž;
tři týdny jen, by vyhojil
z ran boje duši již
a zbavil dlaň všech krve skvrn,
dlaň, která zvedla nůž.

A krví slz on dlaň svou myl,
dlaň, v které ocel zdvih´,
neb jenom krev můž´, smýti krev
a slza hojit hřích,
až rudý tak zbled´ Kaina znak
v pečetě Krista sníh.

VI.

V žaláři města Readingu
je jáma hanby tam,
a nebohý v ní leží muž,
jejž požírá vždy plam,
v rubáši leží hořícím,
a bez jména hrob sám.

A tam, než mrtvé vzbudí Bůh,
mu přejte sen a klid,
tam není třeba vzdychati,
neb hloupé slzy lít:
on zavraždil tu, již měl rád,
a proto musil mřít.

A každý vraždí, co má rád,
a každý jist buď tím;
ti vraždí hořkým pohledem,
ti slovem pochlebným,
kdo sketa vraždí polibkem,
muž smělý mečem svým!

Pramen:
Wilde, Oscar. Básně. Praha : 1909. Přeložil: Antonín Klášterský. Vlastním nákladem vydal J. Otto v Praze. Tiskem „Unie“.

Kasuistika zaměřená na vliv výchovných stylů na utváření osobnosti jedince

Jméno zvolené osoby: OSCAR WILDE – celým jménem Oscar Fingal O´ Flahertie Wills Wilde - ještě ve škole ani jediné ze svých 5 jmen nikdy nevynechával. Odjakživa totiž toužil, aby se o něm mluvilo, a byl přesvědčen, že neobvykle dlouhé jméno spíš utkví lidem v paměti než všední krátké. Na sklonku života vystupoval pod pseudonymem Sebastian Melmoth (Sebastian byl křesťanský mučedník, Melmoth věčný poutník, zatracenec pekla).
Základní data: Dramatik, prozaik, básník, estét, představitel dekadence a dandismu, mistr duchaplné konverzace, lev salónů…., který v mnohém předběhl svou dobu a jeho strmý vzestup se snoubí s ještě strmějším pádem. Svými současníky byl zcela nepochopen jako člověk a mnohdy i jako umělec. Tehdejší společnost zvláště popuzovala jeho sexuální orientace, na kterou by se dnes pohlíželo jen jako na poněkud neobvyklou, ale nijak výjimečnou součást osobnosti.
Datum a místo narození: 16. října 1854, Dublin – Irsko
Datum a místo úmrtí: 30. listopadu 1900, Paříž – Francie
Příčina smrti: zánět mozkových blan, který se rozvinul z chronického zánětu v pravém uchu.
Rodina: velmi výjimečná, výstřední, vyšší společnost viktoriánské Anglie, luxusní a velmi sebevědomé prostředí
Matka: Jane Francesca Agnes Elgee - publikovala vlastenecky laděné básně pod pseudonymem Speranza a vedla literární salón. Jejím strýcem byl spisovatel Charles Robert Maturin, autor gotického románu Poutník Melmoth. Právě za tuto fiktivní postavu se Wilde rozhodl skrýt na konci svého života v Paříži, kdy vystupoval pod pseudonymem Sebastian Melmoth. K matce měl Oscar velmi silný vztah a nikdy na ní nedal dopustit. Později se velmi styděl, že její jméno zostudil před celým světem.
Otec: William Ralph Wills Wilde - věhlasný oční a ušní chirurg, lékař královny Viktorie, učenec a spisovatel, který byl za své služby povýšen do šlechtického stavu. Mimo dětí s Oscarovou matkou měl ještě nemanželské děti (Henry, Emily, Mary). Oscar si s otcem příliš nerozuměl.
Sourozenci: William - žurnalista, Isola – zemřela jako dítě – Oscar se s její smrtí nikdy nevyrovnal.
Vzdělání: v 10 letech spolu s bratrem odchod na několik set km vzdálenou Portora Royal School – domů se vracel pouze na prázdniny, v 17 letech nástup do Trinity College v Dublinu, v 21 letech vstup na Magdalen College v Oxfordu – studium klasické filologie. Zde získal za báseň Ravenna prestižní ocenění, publikum ohromil nejen svou básní, ale i svým okouzlujícím hlasem, přednesem a krásou. Oscar vynikal inteligencí a pronikavým úsudkem, ke skvělým studijním výsledkům mu dopomohla jistě i schopnost rychle se orientovat v textu a fenomenální paměť. Mezi svalnatými a bohatými studenty v Oxfordu nevynikal sportovními zálibami, a když jej jednou jeho tvrdohlaví druhové vyvlekli násilím na kopec, smetl si jen se šatů prach a chladnokrevně prohlásil: „Opravdu, pohled z tohoto kopce je vskutku velmi okouzlující.“ Během svých studií v Oxfordu se rovněž stal stoupencem a hlasatelem estétství - hnutí, jemuž krása, svoboda a smyslové zážitky byly nade vše jak v životě, tak v umění.
Výchovné styly v dětství: Oscar Wilde vyrůstal obklopen blahobytem v otcovském domě, kde otce navštěvovali muži vědy a v matčiných salónech se scházela vznešená irská společnost. V tomto ovzduší předčasně vyspěl a projevoval záhy neobyčejné schopnosti a vědomosti. Mládí Oscarovo připomíná dětská léta Járy Cimrmana – zpočátku byl totiž vychováván jako děvče, které si z něho jeho matka udělala, neboť si zoufale přála dceru. Ta se jí později narodila, ale zemřela ve velmi útlém věku, a proto se matka vždy ve své péči soustředila na Oscara. Podle tradic „lepších“ britských rodin byl v 10 letech poslán na střední školu. Již tady prokázal jak nadání k humanitním oborům, tak i nechuť k matematice a sportu. Již od dětství se Oscar izoluje od svých vrstevníků a uchyluje se do fiktivního světa své fantazie.
Osobnostní rysy v dospělosti: Wilde vychází z romantického přístupu ke světu, nenávidí utilitarismus a pragmatické vnímání světa okolo nás a na tomto přístupu staví svoji popularitu. Je oblíbeným lvem salónů, jeho vtip a ironie mu otevírají dveře londýnské společnosti a popuzují proti němu snoby, jejichž hraní si na velké duchy dostává těžké rány od Oscarova intelektu. Oscar si byl velice dobře vědom svého talentu a schopností prosadit se a nehodlal svoje umění tajit před světem. Estetik, který se snažil uvést kult krásy v platnost i ve všedním životě, který se vyjadřoval vždy jinak než ostatní, který nemiloval sport, ale obklopoval se krásnými věcmi, vzácným (čínským) porcelánem, drahými rytinami a pavími pery, stejně odpuzoval jako ironik, jehož sarkasmus nemilosrdně bodal. Wilde si na své extravagantnosti zakládal. Karikatury a parodie v časopisech, knihách a divadelních hrách na sebe nedaly dlouho čekat. Oscar Wilde se totiž strojil velmi nápadně, nosil dlouhé vlasy a vázanky neobvyklých barev a objevoval se v ulicích, drže velkou lilii nebo ještě častěji slunečnici v ruce. Dělo se tak prý proto, aby si získal pozornost a našel nakladatele pro svazek svých básní. O obvyklém oblečení devatenáctého století neměl valné mínění a považoval je za odporné a depresivní. Stal se miláčkem vznešené společnosti, kterou okouzloval duchaplností svých rozmluv, odvážností svých paradoxů a nápadů. Pracoval též u Woman´s World, oblíbeného ženského magazínu, pro který psal literární kritiky. V roce 1882 přijal z finančních důvodů pozvánku na přednáškové "turné" o estetice po Americe. Byl náruživý kuřák – potvrdil dokonce, že by bez cigaret nemohl psát.
V roce 1884 se oženil s Constance Lloydovou, dcerou irského advokáta. Spolu měli dva syny, Cyrila a Vyvyana. Svou ženu i syny velmi miloval a Constance mu byla přes všechna příkoří po celý život plně oddána. Již po několika letech manželského života se přestal se svou ženou intimně stýkat. V té době se u něj totiž znovu projevily příznaky syfilidy, kterou se nakazil od prostitutky v Oxfordu. Místo manželského lože začal vyhledávat vztahy k osobám stejného pohlaví. V roce 1890 byl jeho jediný román Obraz Doriana Graye opublikován v Lippincott´s Magazine. Následovala vlna protestů kvůli zmínce o homosexualitě hlavního hrdiny – později byla kniha srovnávána s jeho životem a použita u soudu. Z mnoha Wildeových aforismů a úvah o ženách lze jasně vytušit jeho homosexuální orientaci.
Krásu a rozkoš kladl nade vše. „Odolám všemu s výjimkou pokušení.“ – vlastní myšlenka, kterou se vždy řídil a která ho připravila o všechno – o majetek, rodinu i slávu. Nepřeháněl, když později napsal: „V mém životě byly dva význačné body obratu – první, když mě otec poslal do Oxfordu, a druhý, když mě společnost poslala do vězení.“
V roce 1891, po několika letech menších homosexuálních známostí se seznámil a spřátelil s Lordem Alfredem Douglasem (Bosiem), synem Markýza z Queensberry, mladým aristokratem s básnickými ambicemi. Toto setkání se Wildeovi mělo stát osudným. Jeho vztah k tomuto sobeckému, marnivému, rozhazovačnému mladíkovi byl podivnou posedlostí, zvláštním prokletím. Bosie znemožňoval Wildeovi pracovat, protože se stále domáhal jeho pozornosti a času, peněz a dárků. Scény a roztržky mezi nimi byly velmi časté. Tento bouřlivý vztah Wilda nejen zcela pohltil, ale nakonec i zničil. Bisexuální Boise byl sobecký, domýšlivý a marnivý a Oscara v mnoha ohledech spíše jen zneužíval. Jejich vztah byl vášnivý, ale také plný hádek a rozepří. Dle zápisků, které později Boise zveřejnil, nikdy nedovolil Wildovi anální sex. Omezovali se pouze na mazlení a orální sex. Jejich blízký vztah neutekl pozornosti veřejnosti a tehdejší společnost značně pobuřoval. V roce 1895 se začal Wilde veřejně vychloubat svým vztahem k lordu Alfredovi Douglasovi. Rozhořčený Markýz z Queensberry, Alfredův otec, zanechal ve Wildeově londýnském klubu Albemarle vzkaz, na němž bylo napsáno: "Pro Oscara Wildea, sodomitu“. Boise Oscara tak dlouho popichoval proti svému otci, až Wilde markýze z Queensbery zažaloval. Průběh procesu se však zvrhl proti Wildeovi, který se tak postupně stal z žalobce obžalovaným. Z nemravného chování jej usvědčily výpovědi desítek chlapců. Genialita, s níž zesměšňoval tehdejší společnost a jeho láska k Bosiemu, mu nebyla veřejností odpuštěna, výsledkem byl tento soudní proces. Protože v té době byla homosexualita protizákonná, Wilde tento tři dny trvající proces prohrál a byl odsouzen ke dvěma letům nucených prací v Reaging Gaol.
Z Wildea se tak stal chudák, jeho dům a majetek byl prodán na splacení jeho dluhů. Během svého pobytu ve vězení napsal Wilde Douglasovi dopis obsahující 30 000 slov, jenž však byl zveřejněn až po jeho smrti pod názvem De Profundis, jednalo se o popis Wildeova duchovního postupu k náboženskému rozhledu. Jak uvádí ve svých životopisných knihách, byl také odhodlán po propuštění z vězení spáchat sebevraždu, nakonec si ale vybral roli trpícího mučedníka. Wilde byl propuštěn z vězení 19. května 1897 a krátce poté odjel do Francie. Začal se potulovat po Evropě pod pseudonymem Sebastian Melmoth. Ještě před jeho propuštěním v květnu 1897 dosáhla Constance legálního rozvodu a žila nyní s dětmi v Itálii pod změněným jménem Hollandová. Wilde své syny už nikdy neviděl. Během Wildeova pobytu ve vězení zemřela jeho matka a nemožnost zúčastnit se jejího pohřbu byla pro básníka zdrojem těžké frustrace. Do konce života si Wilde vyčítal své chování a domníval se, že matku usoužil k smrti veřejným zostuzením rodinného jména. Na čas se k Wildeovi připojil opět Douglas, ale ten obalamucen matčinou nabídkou finančního odstupného, znejistěl, a tak se oba milenci nakonec rozešli, tentokrát navždy. Jelikož podle svých slov ztratil Oscar radost ze psaní, složil již jen jedinou báseň a pak už psal pouze dopisy přátelům. V roce 1898 vydal Wilde svou nejznámější báseň, Baladu ze žaláře v Readingu, obrázek vězeňské brutality založený na vlastních zkušenostech s žádostí o vězeňskou reformu. Během posledních let života se Wilde do sebe hluboko uzavřel a nikdo z jeho přátel mu nedokázal pomoci. Jeho zdraví bylo chatrné, žil na dluh a z laskavosti svých přátel a hotelových vedoucí. V roce 1899 byl pokřtěn římsko-katolickou církví. Zemřel 30. listopadu 1900 v hotelu d´Alsace v Paříži na zápal mozkových blan. Byl pochován na bezvýznamném hřbitově Bagneux, v roce 1909 byly jeho ostatky přeneseny na hřbitov Pere LaChaise v Paříži. Ačkoli vynikal neúnavnou invencí a záviděníhodnou vyjadřovací schopností, nezanechal po sobě příliš rozsáhlé dílo. Nebyl totiž z rodu Balzaců a neměl tolik kázně, aby dlouho vydržel sedět sám a sám u psacího stolu, zvláště když v samotě jeho elán malátněl. Balzacovi se podobal jen v tom, že se zanedlouho nemohl obejít bez té společnosti, do které přišel jako rebel. Musel mít kolem sebe dychtivé a elegantně oblečené posluchače, potřeboval jejich rozzářené oči a pochvalný smích. Bezprostřední potlesk mu dával povzbuzující injekce. Jeho vtip, jeho výmluvnost, jeho obratnost žongléře se slovy se vždy nejpodivuhodněji rozjiskřily v hovoru, v zápalu debaty, v šarvátce názorů. Můžeme tedy věřit shodnému tvrzení jeho pamětníků, že to, co napsal, je jen ztlumenou ozvěnou toho, čím rozesmával, dojímal a fascinoval v rozmluvách. V samotě se nadto dostával občas k slovu i sentimentální chlapec, kterého v sobě Wilde před lidmi většinou umlčoval. Je to věru rozporuplná skutečnost, že tento virtuos paradoxu a odpůrce laciné sentimentality někdy sám sentimentalitě podléhal.
Velkým tajemstvím Oscara Wildea je jeho pravá sexuální orientace. Ta zůstává dodnes záhadou. Intimní život začínal vztahy s ženami, ale pokračoval vztahy s muži. Dá se předpokládat, že byl spíše bisexuální. Zůstává otázkou, zda za to mohla matka, která si přála dceru a po narození druhého syna Oscara oblékala do dívčích šatů, nebo mu učarovala výstřednost vztahů s muži, či se jako homosexuál narodil. Jisté je, že svůj sexuální život začínal jako heterosexuál, později si zároveň užíval s ženami i chlapci a zemřel jako ortodoxní homosexuál. Snad byl bisexuální, snad jako mladý muž v konzervativní společnosti svou pravou orientaci skrýval, snad ji zpočátku nechtěl přiznat ani sobě. V tomto kontextu je však zajímavá informace, že malý Oscar strávil vlastně celé své dětství v dívčích šatech. Autoři životopisů se domnívají, že Wilde si byl své homosexuality vědom již před svatbou. V 16 letech se chtěl poprvé políbit s chlapcem. Dokonce žil s Frankem Milesem a doufal, že ho manželství vyléčí. To se však nestalo, následovaly milostné vztahy např. s Robertem Rossem, André Gidem a Alfredem Douglasem. Sám Wilde také v jedné knize popisuje, že ještě cítí na svých rtech polibek Walta Whitmana. Během soudu proti Wildeovi vystoupili další jeho milenci z řad nižší společnosti.
Oscar Wilde, jeho život a osud jsou velmi dobrým příkladem toho, jak sociální prostředí a výchova v rodině ovlivňuje osobnost jedince.
Přestože osobní život Oscara Wildea skončil tragicky, výsledky jeho intelektu dodnes sklízí úspěch a obdivují se jim další a další generace. Wildeovy hry se stále hrají, knihy vydávají a koneckonců i citáty zůstávají nesmrtelné. Jedním z nich je i výrok, který v případě autorova osobního života platí dvojnásob: "Pravda je málokdy čistá a nikdy není jednoduchá."

Díla:

1881 – Básně
1882 – Vera, čili nihilisté
1888 – Cantervillské strašidlo
1888 – Šťastný princ a jiné pohádky
1888 – Obraz Doriana Graye
1891 – Intence
1891 – Dům granátových jablek
1891 – Lidská duše za socialismu
1891 – Salome
1891 – Zločin lorda Artura Savila
1892 – Vějíř lady Windermeerové
1893 – Bezvýznamná žena
1895 – Ideální manžel
1895 – Jak je důležité míti Filipa
1898 – Balada ze žaláře v Readingu
1905 – De profundis

Zdroje:

Ackroyd, P. Fiktivní deník Oscara Wildea. Praha : Orsini, 2006. 230 s. ISBN 80-903748-0-8.
DOUGLAS, A. Freundschaft mit Oscar Wilde. Leipzig : 1929. 272 s.
WILDE, O. De profundis. Olomouc : Votobia, 1995. 122 s. ISBN 80-85619-98-9.
WILDE, O. Epistola in carcere et vinculis. 1. vyd. Praha : SYMPOSION, 1933. 168 s.
WILDE, O. Intence. Olomouc : Votobia, 1994. 249 s. ISBN 80-85885-05-0.
WILDE, O. Kněz a ministrant. Ústí nad Orlicí : Oftis, 2002 . 60 s. ISBN 80-86042-66-9.
WILDE, O. Lidská duše za socialismu. Brno : „Zvláštní vydání…“, 1997. 69 s. ISBN 80-85436-43-4.
www.besuche-oscar-wilde.de