Balada ze žaláře v Readingu
I.
Svůj rudý kabát nenosil,
jsouť krev a víno nach,
a krev a víno na rukou
s ubohou ženou, jíž měl rád
a zabil v poduškách.
S odsouzenými chodíval,
šat šedý, zvetšelý,
na kriket čapku, na pohled
krok lehký, veselý,
však nezřel jsem, by toužebně tak
v den oči hleděly!
Já neviděl, by toužebněj
kdo zřítelnicí svou
zřel na kus stropu modrého,
jejž vězni nebem zvou,
a za obláčkem každým, jenž
táh´ s plachtou stříbrnou.
S jinými v hoři dušemi,
jda v jiném kruhu zas,
se ptám, co proved´velkého
či malého, když hlas
tu za mnou tichý zašeptal:
Ten přijde na provaz!
Ó, Kriste, i zdi žaláře,
jak když se náhle chví,
nade mnou nebe šišákem
z oceli žhoucí tkví;
sám duše v hoři, necítil
jsem vlastní Zoufalství.
Já znal jen, jaká myšlenka
krok štve mu, toužnýma
proč na zářící, skvělý den
se díval očima:
on zavraždil tu, jež měl rád,
a proto umřít má.
*
Však každý vraždí, co má rád,
a každý jist buď tím;
ti vraždí hořkým pohledem,
ti slovem pochlebným,
kdo sketa, vraždí polibkem,
muž smělý mečem svým.
Ti vraždí lásku v mládí svém,
a ti za stáří let;
ti škrtí rukou Rozkoše,
ti rukou Zlata v sled:
kdo laskav, nuž ten vezme nůž,
tak mrtvý nejdřív led.
Ten krátko má, ten dlouho rád,
ten prodá – koupí ten;
ten s mnohou slzou páše čin,
ten a tru ani sten:
ač každý vraždí, co má rád,
ne každý popraven.
*
Jít nemusí v smrt potupou
v den hanby černý, svor
ni oprátku mít na krku,
ni šlář přes líc a zor,
ni padati skrz podlahu
kams prázdný ve prostor.
S tichými lidmi sedět, již
jej střeží v noc i den,
již střeží jej, když plakat chce,
se modlit zkouší jen,
již střeží jej, by v sobě sám
žaláři nevzal plen.
Jak procit´, nezří postav děs
se tísnit v jeho kout:
šat bílý kaplana se třást,
šerifa mračně pnout,
s nímž v černi skvělé ředitel,
tvář žlutou jako Soud.
Vstát nemusí, brát věznice
šat v spěchu žalném zas,
Co zří naň doktor s hrubým rtem,
by, něm,
po nervosních všech pózách, pás,
hodinky v ruce, tikot jichž
jak strašný kladiv ráz.
Nepozná žízně, která jde,
v krk písek sypajíc,
než v rukavicích sluhy kat
protáhne dveřmi líc,
krk třemi stáhne řemeny,
by nežíznil už víc.
Nesklání hlavy, neslyší
hodinky za mrtvé,
ni doposud že neumřel,
co cítí v hrůze své,
svou rakev křížkem neznačí,
jda v místo strašlivé.
Svůj do oblak nevpíjí zrak
okénkem malým v jas,
ni z hlíny ret se nechví, běd
a muk by skončil čas,
ni Kaifáše polibek
necítí, v líci třes.
II.
Šest neděl chodil po dvoře,
šat šedý, zvetšelý,
na kriket čapku, na pohled
krok lehký, veselý,
však nezřel jsem, by toužebně tak
v den oči hleděly!
Já neviděl, by toužebněj,
kdo zřítelnicí svou
zřel na kus stropu modrého,
jejž vězni nebem zvou,
a za obláčky všemi, jež
kol s rounem zářným jdou.
Nespílal rukou jako ti,
kdož bloudi zkoušejí,
v sluj volat černo Zoufalství
měnivou Naději:
on v slunce jen zřel, lačně pil
vzduch jitřní raději.
Nespílal rukou, neplakal,
ni trud, ni zármutek,
vzduch jenom pil, jak by to byl
proň zdravý jakýs lék;
plnými doušky slunce pil,
jak by tok vína tek´.
A já a duše v hoři vše,
z jiného kruhu zas,
jsme zapomněli, jaký čin
sám provedl kdo z nás,
pln žasu lét´jen za tím hled,
jenž určen a provaz.
A divý cit byl: zřít ho jít,
veselý, lehký ruch,
a divno zřít, jak hledí v den
ty oči plny tuch,
a divno myslit, platiti
že takový má dluh.
*
Neb dub a jilm má plesný list,
jenž pučí z jara vhod:
však žalně vstříc strom šibenic
ční, v patě zmije hlod;
ať such, či živ, kdos umře dřív,
než na tom stromě plod.
Být nejvýš jest největší čest,
výš celý tíhne svět;
leč kdo by chtěl, na čakan, žel,
by s oprátkou se zved´
a nákrčníkem vraha slal
poslední k nebi hled?
Je sladko k houslím tančiti,
když Lásky, Žití, lad;
a k flétnám, ej a k loutnám rej
tak sladko je se dát:
však není slast nohama třást,
ve vzduchu tancovat!
Nás slídní zrak a představ mrak
tak den co den jej střeh´,
my ptali se, zda bude týž
jak jeho skon náš všech,
neb není tuch, kam slepý duch,
v ký Pekla půjde žeh.
*
V sled mrtvý muž ten nechodil
už s trestanci nás blíž,
já věděl, vězněn trvale
teď v tmavou, děsnou skrýš,
a v krásném Božím světě tom
víc nespatřím ho již.
Dvé lodí v bouři, prokletých,
my skřížili se jen:
bez znavení i bez slov: říc´
co neměl ten ni ten,
neb nestřetli jsme v svatou noc
se, nýbrž v hanby den.
Kol obou nás zdi žalářní,
já proklet byl i druh:
svět od srdce nás odvrhl,
a od své lásky Bůh,
a z kovu mříž pro viny též
nás ve svůj chytla kruh.
III.
Dvůr vězení pln kamení,
zdi vysoké kol chlad;
on chodě sem, pod olovem
tu nebes dýchal rád,
stráž s obou stran, neb báli se,
že umřít moh´by snad.
Neb s těmi dlel, kdož střehli mu
noc úzkostnou i den,
kdož střehli jej, když plakat chtěl,
se modlit zalez´jen,
kdož střehli jej, by v sobě sám
čakanu nevzal plen.
Byl velmi přísný ředitel
a předpisech lpěl,
a Smrti akt že pouhý fakt
je vědy, doktor děl,
a dvakrát denně přišel kněz
a traktát přednášel.
Dvě dýmky denně vykouřil,
pil piva mírky čtvrt,
pro bázeň neměl v srdci skrýš,
byl pevný muž a hrd
a častokrát děl, že je rád,
že blíž mu kat a smrt.
Však divně tak proč mluví, ptát
se báli basaři,
neb odsouzen kdo úřad ten
zastávat v žaláři,
rty na zámek dát musí, mít
vždy masku na tváři.
Neb jinak hnut by zkusit moh´
dát komus útěchu:
a co by Lidský Soucit chtěl
v tom Vrahů Pelechu?
Ký slov by cit v těch místech být
moh´bratru k prospěchu?
*
Leb skleslou, druh šel s druhem v kruh,
bláznovská paráda!
my nedbali, my poznali:
jsme ďábla brigáda,
a lebek stříž a nohou též
na mumraj vypadá.
Náš trhal neht lan seschlých změť,
že krvav, marný stesk;
my drhli lem jsme dveří, zem
čistili závor lesk,
i stolice, je myslíce,
zněl věder našich třesk.
My šili pytle, tloukli štěrk,
stroj hnali, samý prach;
cín tepali, žalm vřískali,
u vřeten jeden žmach,
leč každému z nás na srdci
dál tiše ležel strach.
Tak tich, že den lez´každý jen
jak býlí plný proud,
a zabudnut byl sudby trud,
jejž má mít vrah a bloud,
až jednou nám, jak z práce jdem,
v hrob bylo pohlédnout.
Tu žlutý zel, chřtán rozevřel,
po živém tlamu vztáh´;
a hlíny řev sám volal krev,
kde asfalt dvora práh´:
oh, půjde z nás kdos na provaz,
než jitra blýskne nach!
My vešli v dům jsme, plni dům,
blíž Soud a Smrt a Děs:
kat s brašničkou svou malou kol
se vlekl v šeru dnes;
a každý z nás se chvěl, když v hrob
svůj číslovaný lez´.
Tu noc po prázdných chodbách táh´
tak mnohý hrůzný duch,
a železným tíh´městem tím
neslyšných kroků ruch,
v mříží, svit kde hvězd je skryt,
zřel silný tváří kruh.
On ležel tak jak ten, kdo sní
uprostřed květných lad,
a strážci nad ním pochopit
nemohli, jak může spát
a síti jen tak sladký sen,
když těsně při něm kat.
Však není sen, kde pláče ten,
kdo nikdy neplakal,
a tak my – blázen, šejdíř, lump
bez konce bděli dál,
a mozkem všech na bolestech
lez´cizí hrůzy pal.
*
Ó, běda! Děs je cizích vin
cit míti za podíl!
Neb s jedem vbod´se hříchu hrot,
po jílec v hruď se vryl,
a jak by tál kov, každý lkal
pro krev, již neprolil.
V plst obut mnohý dozorce,
se k dveřím přiblíživ,
nahléd´a zřel na zemi cel
postavy, jak jej div,
proč tady klek´, kdo celý věk
se nebyl modlil dřív…
Noc v modlení jak šílení
jsme lkali pro něho,
a peruť noci chocholem
příkrovu černého,
a Výčitky, jak na houbě
chuť vína hořkého.
*
Kur šedý pěl, kur rudý pěl,
den ale nechtěl vzplát:
a pitvorný roj příšer se
do koutů našich hrad´,
a ves duch zlý, jenž v noci dlí,
se zdál před námi hrát.
Dál hroužili se, ploužili
jak chodci z mlžných clon,
smích z měsíce, rej tančíce,
půvabný rigadon,
do kolon hned a k sobě zpět
příšerných za poklon.
Škleb v tváři, mdlý řád stínů, šli,
dlaň dlaně ve stisku;
kol tančil, kol ten duchů spol
saraband na blízku,
a rej jich blesk´v spleť arabesk
jak vítr na písku!
Sta piruet marionet
kroužili na špičkách;
však z fléten jich, jež hrůzný zdvih´
roj masek, děs jen táh´,
a hlasně pěl sbor, dlouho pěl,
chtě vzbudit mrtvé v snách:
„Hohó je klet, nechť širý svět,
chrom, kdo spjat k okovům,
a pastvu vhod je kostek hod –
tak duchů křičel tlum –
však nevyhrá, kdo s Hříchem hrá,
kdo tajný Hanby Dům.“
*
Ne, prázdný vzduch jen nebyl ruch
těch pitvor, hra a ples:
nám, již se hnout nemohli z pout,
krok zvednout bez želez,
pro ran tvých krev, oh, Kriste, zjev
to živých byl, ó, děs!
Kol rejdili a tančili,
ti v párech, škleb a cval,
těch sprostý vděk, krok nevěstek
přes schody k nám se dral,
a šilhot, smích, nám každý z nich
modlit se pomáhal.
*
Již ranní počal vítr lkát,
však dál byl noci klid;
stav olbřímí, dál tkala tmy,
až stkána slední nit;
a v modlitbách nás jímal strach
Soud nesl Slunce svit.
Van vlajný lkal kol vězení,
zdi pláčem vlhké blíž;
jak hřídele kruh z ocele
se vteřin snula tíž –
ó, lkavý větre, co náš hřích,
že ta nám dána číš?
V sled zřel jsem okna stín jak mříž
olova ze šedi,
se proti mojí pryčně chvět
po obílen zdi,
a poznal jsem: kdes ve světě
se strašný úsvit rdí.
*
O šesté celý metli jsme,
o sedmé klid nám přán,
však jak by táh´kol šum a vzmach,
perutí mocných vran,
neb zabíjet, dech jako led,
vstoup´v žalář Smrti Pán.
Na lunojasném koni on
v purpuru nejen sem;
tři lokte šňůr, trám hladký, dvůr
na čakan stačí všemi;
tož k dílu šel ten Hlasatel
jen s hanby provazem.
*
My, jak když v tmě, tak bylo mně,
tápáme přes bláto;
i modlit dál se každý bál,
vše v úzkost upjato
cos mrtvo v nás, a ten, kdo zhas´,
je Naděj mrtvá to.
Neb lidský Soud jde chmurný vpřed
a neodbočí s drah:
zabíjí slabé, silné též,
krok smrtný, drží v prach
železnou patou silného,
jenž strašný bratrovrah!
*
Čekáme v žízni, osmá až
udeří hodina;
neb osmé ráz je Sudby hlas,
jež lidi proklíná
a nejlepší i nejhorší
svou smyčkou opíná.
Jen znamení „jít“ čekáme,
a každý skloněný
a nehnut, něm, jak v zapadlém
údolí kameny,
však srdce tloukla, jak by bel
do bubnu šílený!
*
Tu do těch muk vpad´hodin zvuk,
vzduch rozchvěl, do cel vnik´,
a bezmocna Zoufalství ston
se všady zdvih´v ten mžik,
jak v poděšených bažinách
by malomocný vzkřik´.
A jako ve snu zrcadle
zřít strašných zjevů vlek,
my zřeli: provaz konopný
se s černých trámů smek´,
a slyšeli: zdrh´modlitby
ten provaz v děsný skřek.
A vše to zlo, jež pohnulo
jej hořký vydat kvil,
výčitek hlod a krve pot
já nejvíc procítil:
neb více smrtmi musí mřít,
kdo životů víc žil.
IV.
V žaláři kostel není v den,
kdy oběšen kdo v sed;
snad kaplan příliš v srdci chor,
neb v tváři příliš bled,
neb co má v očích napsáno,
zřít ničí nemá hled.
Tak zavřeli nás do půldne,
pak teprv zvonek zněl,
a strážci klíči chřestíce,
vchod otvírali cel,
a každý z Pekla svého ven
po schodech z kovu hřměl.
My vyšli v sladký Boží vzduch,
však ne jak jindy, ven,
neb ten měl strachem bledou tvář,
a šedou zase ten,
a nezřel jsem, by toužně tak
zrak smutných hleděl v den.
Já neviděl, by toužebněj
kdo zřítelnicí svou
zřel na kus stropu modrého,
jejž vězni nebem zvou,
a za obláčky všemi, jež
tak šťastné, volné jdou.
Však mezi námi někteří
věsili hlavy tíž,
neb věděli, že po právu
smrt zasloužili spíš:
on zabil bytost živoucí,
a oni mrtvou již.
Neb ten, kdo hřeší po druhé,
svou duši mrtvou rve,
v bol budí ji, cár tahá s ní,
ji drásá do krve,
krev lije v kapkách velikých,
krev marnou duše své!
Jak on neb clown, šat monstrosní
hvězd křivým se šípem,
tich každý chodil kol a kol
přes asfalt, kluzkou zem,
tich každý chodil kol a kol
a každý jako něm.
Tich každý chodil kol a kol,
a pustou myslí dnes,
vzpomínky na věc strašlivou
se vichr strašný nes´,
a Děs je kráčel před každým
a Děs mu v patách lez´.
*
Dozorce pyšně nesli se,
střežíce krok svých stád,
jich stejnokroj se lesk´a chvěl,
sváteční měli šat,
leč kde dřív byli, po vápně
na botách bylo znát.
Neb kde dřív otvor hrobu zel,
tam teď již nebyl hrob,
jen hlína tam a písek jen
u kleté zdi pár stop,
a kupa vápna horkého
člověku na příklop.
Neb příkrov má jen málokdo
ten člověk ztracený,
v žaláři, k větší hanbě nah,
v hloub dvora hozený,
on leží, pouta na nohou,
za rubáš plameny!
A kost i maso palnému
je vápnu na pospas;
užírá v noci kůstky mu
a za dne maso zas;
teď kost, pak maso užírá,
však srdce v každý čas.
*
Tři leta nebudou zde sít
ni sázet od těch dob,
tři leta bude neplodná
zem, kde ten kletý hrob,
výš k divícím se nebesům
jen zírat bez žalob.
Že otrávil by, myslí si,
i símě vrahům jed.
Však mýlka! Lepší Boží zem,
než nám lez pomyslet:
rudší by rudých růží byl,
bělejší bílých květ.
*
Z úst jeho rudé růže květ
a bílý ze srdce!
Neb komu jest znám taj všech cest,
po nichž jít Kristus chce,
co Papež zřel zkvést suchou hůl
poutníka, proklatce?
*
Leč žalář mléčné růže květ
ni rudé nepěstí,
nám dán jen kámen, štěrk a střep,
kam zrak lze zanésti,
neb vědí, květ že moh´by lék
být lidské bolesti.
Tak nebude, list za listem
tu padat, nach ni běl,
na písek, jíl u kleté zdi,
by lidem připomněl,
jež šlapou dvůr, že Boží syn
za všecky lidi mřel.
*
Však žalářní nechť kletá zeď
jej svírá se všech stran
a v noci nemůž´bloudit duch,
když pouty připoután,
a můž´jen lkát, v tak nesvaté
když půdě má svůj stan:
On má již mír – ten nebohý –
neb záhy bude mít,
tam nic již, nad čím zšílel by,
Děs nezří v půldne jít,
Neb Zem, kde leží, Měsíce
Ni Slunce nemá svit.
*
Jak zvíře pověsili jej,
ba ani requiem
zaň nečtli, duši zděšenou
jež mohlo ztišit v něm,
však zhurta jenom sňali ho
a hodili ho v zem.
Jej s šatů svlékli plátěných
a dali mouchám v plen
v šprým naběhlý jim rudý krk
i zrak, jenž vypoulen,
a kupili krov mohyly
naň s hlasným smíchem jen.
Kněz neklek´a se nemodlil
u hrobu, který klet,
ni kříž, jejž hříšným Kristus Pán
dal, se tu nepozved´,
na znak, že z těch, jež vykoupit
kdys Kristus sestoup´v svět.
Vše v pořádku; mez život dal,
a k ní jen došel on,
a prasklou urnu Soucitu
slz naplní přec ron:
zaň vyvrženci budou lkát,
a těch pláč nemá sklon.
V.
Já nevím, který Zákon práv
a který bezprávím;
jak všichni, kdož tu v žaláři,
jen, že zeď silná, vím,
a každý den že jako rok,
tok se dnem předlouhým.
Však vím, že každý Zákon, jejž
člověku člověk dal,
co bratra zabil první muž
a svět se smutný stal,
jen chrání plev a odvívá
zlou vějačkou rež dál.
A také vím – a věru, že
by každý měl to znát –
že z hanby cihel zbudován
je každý žalář, spjat
a uzavřen, by nezřel Bůh,
jak bratra kruší brat.
Mříž skvrní měsíc líbezný,
zář slunce halí stín;
a dobře tak, s tím Peklem v mrak,
neb co ten chová klín,
na to by zřít Syn člověka,
ni Boží nemoh´Syn.
*
Těch nejhorších jen skutků hřích
tu kvete, býlí jed,
jen co dobrého v člověku,
tu zmírá, vadne v sled;
Beznaděj strážcem, u těžkých
vrat Strach jen stojí bled.
Neb dítě moří tu, že lká
dnem nocí, hladovět,
kdo sláb, je mrskán, blázen bit,
i starců tupí líc,
až mnozí zšílí, všichni zlí,
a slůvko nesmíš říc´.
Cel těsný byt, kde je nám žít,
skrýš tmavá, smradlavá,
mříž oken všech, páchnoucí dech,
Smrt živá ucpává
vše drtí, och, stroj Lidství v prach,
jen chlípnost zůstává.
Jen slanou vodu pijeme,
jež jako hnusný maz,
a hořký chléb, jejž váží tu,
je vápna plný zas,
a sen tu bloudí, nelehá,
zrak divý, volá čas.
*
Hlad suchý s Žízní zelenou
se koušou, hadů dvé;
však nemůž´hníst, co je nám jíst,
nás ničí jen a rve,
že v kámen, jejž jsi za dne zved´,
noc mění srdce tvé.
A půlnoc stále v srdci svém
a soumrak v nitru cel,
ten lan rve změť, ten točí stroj,
svých zavřen do Pekel,
a ticho strašnější, než zvon
kovový kdyby zněl.
Hlas neslyšíme lidský, jenž
by vlídných slov děl pár,
zrak, jenž nás dveřmi hlídá, tvrd
a nedá těchy dar,
a jedno všem, že mřem a mřem,
duch jde i tělo v zmar.
Tak sami, v necti nosíme
kov těch pout života,
ten ani ston, ten v pláči zas,
co jiný repotá,
však Boží zákon dobrý je:
on zlomí srdce ta.
*
A každé srdce puklé tu
na dvoře, v cely zdích,
jak váza, která dala skvost
svůj Pánu z střepů svých,
že v malomocných nečistý,
dům nejsladší nard dých´.
Ach! šťasten, komu pukne hruď
a komu mír je přán!
Jak jinak dal, smýt s duše kal,
by provésti se plán?
Jak jinak vjít než zlomeným
můž´srdcem Kristus Pán?
*
A on, naběhlý rudý krk,
s vypuklou zornicí,
dlaň čeká svatou, Lotra již
v Ráj vedla zářící,
a přijme puklé srdce Pán,
to srdce kající.
Tři týdny žití, oděn v nach,
mu Zákona dal muž;
tři týdny jen, by vyhojil
z ran boje duši již
a zbavil dlaň všech krve skvrn,
dlaň, která zvedla nůž.
A krví slz on dlaň svou myl,
dlaň, v které ocel zdvih´,
neb jenom krev můž´, smýti krev
a slza hojit hřích,
až rudý tak zbled´ Kaina znak
v pečetě Krista sníh.
VI.
V žaláři města Readingu
je jáma hanby tam,
a nebohý v ní leží muž,
jejž požírá vždy plam,
v rubáši leží hořícím,
a bez jména hrob sám.
A tam, než mrtvé vzbudí Bůh,
mu přejte sen a klid,
tam není třeba vzdychati,
neb hloupé slzy lít:
on zavraždil tu, již měl rád,
a proto musil mřít.
A každý vraždí, co má rád,
a každý jist buď tím;
ti vraždí hořkým pohledem,
ti slovem pochlebným,
kdo sketa vraždí polibkem,
muž smělý mečem svým!
Svůj rudý kabát nenosil,
jsouť krev a víno nach,
a krev a víno na rukou
s ubohou ženou, jíž měl rád
a zabil v poduškách.
S odsouzenými chodíval,
šat šedý, zvetšelý,
na kriket čapku, na pohled
krok lehký, veselý,
však nezřel jsem, by toužebně tak
v den oči hleděly!
Já neviděl, by toužebněj
kdo zřítelnicí svou
zřel na kus stropu modrého,
jejž vězni nebem zvou,
a za obláčkem každým, jenž
táh´ s plachtou stříbrnou.
S jinými v hoři dušemi,
jda v jiném kruhu zas,
se ptám, co proved´velkého
či malého, když hlas
tu za mnou tichý zašeptal:
Ten přijde na provaz!
Ó, Kriste, i zdi žaláře,
jak když se náhle chví,
nade mnou nebe šišákem
z oceli žhoucí tkví;
sám duše v hoři, necítil
jsem vlastní Zoufalství.
Já znal jen, jaká myšlenka
krok štve mu, toužnýma
proč na zářící, skvělý den
se díval očima:
on zavraždil tu, jež měl rád,
a proto umřít má.
*
Však každý vraždí, co má rád,
a každý jist buď tím;
ti vraždí hořkým pohledem,
ti slovem pochlebným,
kdo sketa, vraždí polibkem,
muž smělý mečem svým.
Ti vraždí lásku v mládí svém,
a ti za stáří let;
ti škrtí rukou Rozkoše,
ti rukou Zlata v sled:
kdo laskav, nuž ten vezme nůž,
tak mrtvý nejdřív led.
Ten krátko má, ten dlouho rád,
ten prodá – koupí ten;
ten s mnohou slzou páše čin,
ten a tru ani sten:
ač každý vraždí, co má rád,
ne každý popraven.
*
Jít nemusí v smrt potupou
v den hanby černý, svor
ni oprátku mít na krku,
ni šlář přes líc a zor,
ni padati skrz podlahu
kams prázdný ve prostor.
S tichými lidmi sedět, již
jej střeží v noc i den,
již střeží jej, když plakat chce,
se modlit zkouší jen,
již střeží jej, by v sobě sám
žaláři nevzal plen.
Jak procit´, nezří postav děs
se tísnit v jeho kout:
šat bílý kaplana se třást,
šerifa mračně pnout,
s nímž v černi skvělé ředitel,
tvář žlutou jako Soud.
Vstát nemusí, brát věznice
šat v spěchu žalném zas,
Co zří naň doktor s hrubým rtem,
by, něm,
po nervosních všech pózách, pás,
hodinky v ruce, tikot jichž
jak strašný kladiv ráz.
Nepozná žízně, která jde,
v krk písek sypajíc,
než v rukavicích sluhy kat
protáhne dveřmi líc,
krk třemi stáhne řemeny,
by nežíznil už víc.
Nesklání hlavy, neslyší
hodinky za mrtvé,
ni doposud že neumřel,
co cítí v hrůze své,
svou rakev křížkem neznačí,
jda v místo strašlivé.
Svůj do oblak nevpíjí zrak
okénkem malým v jas,
ni z hlíny ret se nechví, běd
a muk by skončil čas,
ni Kaifáše polibek
necítí, v líci třes.
II.
Šest neděl chodil po dvoře,
šat šedý, zvetšelý,
na kriket čapku, na pohled
krok lehký, veselý,
však nezřel jsem, by toužebně tak
v den oči hleděly!
Já neviděl, by toužebněj,
kdo zřítelnicí svou
zřel na kus stropu modrého,
jejž vězni nebem zvou,
a za obláčky všemi, jež
kol s rounem zářným jdou.
Nespílal rukou jako ti,
kdož bloudi zkoušejí,
v sluj volat černo Zoufalství
měnivou Naději:
on v slunce jen zřel, lačně pil
vzduch jitřní raději.
Nespílal rukou, neplakal,
ni trud, ni zármutek,
vzduch jenom pil, jak by to byl
proň zdravý jakýs lék;
plnými doušky slunce pil,
jak by tok vína tek´.
A já a duše v hoři vše,
z jiného kruhu zas,
jsme zapomněli, jaký čin
sám provedl kdo z nás,
pln žasu lét´jen za tím hled,
jenž určen a provaz.
A divý cit byl: zřít ho jít,
veselý, lehký ruch,
a divno zřít, jak hledí v den
ty oči plny tuch,
a divno myslit, platiti
že takový má dluh.
*
Neb dub a jilm má plesný list,
jenž pučí z jara vhod:
však žalně vstříc strom šibenic
ční, v patě zmije hlod;
ať such, či živ, kdos umře dřív,
než na tom stromě plod.
Být nejvýš jest největší čest,
výš celý tíhne svět;
leč kdo by chtěl, na čakan, žel,
by s oprátkou se zved´
a nákrčníkem vraha slal
poslední k nebi hled?
Je sladko k houslím tančiti,
když Lásky, Žití, lad;
a k flétnám, ej a k loutnám rej
tak sladko je se dát:
však není slast nohama třást,
ve vzduchu tancovat!
Nás slídní zrak a představ mrak
tak den co den jej střeh´,
my ptali se, zda bude týž
jak jeho skon náš všech,
neb není tuch, kam slepý duch,
v ký Pekla půjde žeh.
*
V sled mrtvý muž ten nechodil
už s trestanci nás blíž,
já věděl, vězněn trvale
teď v tmavou, děsnou skrýš,
a v krásném Božím světě tom
víc nespatřím ho již.
Dvé lodí v bouři, prokletých,
my skřížili se jen:
bez znavení i bez slov: říc´
co neměl ten ni ten,
neb nestřetli jsme v svatou noc
se, nýbrž v hanby den.
Kol obou nás zdi žalářní,
já proklet byl i druh:
svět od srdce nás odvrhl,
a od své lásky Bůh,
a z kovu mříž pro viny též
nás ve svůj chytla kruh.
III.
Dvůr vězení pln kamení,
zdi vysoké kol chlad;
on chodě sem, pod olovem
tu nebes dýchal rád,
stráž s obou stran, neb báli se,
že umřít moh´by snad.
Neb s těmi dlel, kdož střehli mu
noc úzkostnou i den,
kdož střehli jej, když plakat chtěl,
se modlit zalez´jen,
kdož střehli jej, by v sobě sám
čakanu nevzal plen.
Byl velmi přísný ředitel
a předpisech lpěl,
a Smrti akt že pouhý fakt
je vědy, doktor děl,
a dvakrát denně přišel kněz
a traktát přednášel.
Dvě dýmky denně vykouřil,
pil piva mírky čtvrt,
pro bázeň neměl v srdci skrýš,
byl pevný muž a hrd
a častokrát děl, že je rád,
že blíž mu kat a smrt.
Však divně tak proč mluví, ptát
se báli basaři,
neb odsouzen kdo úřad ten
zastávat v žaláři,
rty na zámek dát musí, mít
vždy masku na tváři.
Neb jinak hnut by zkusit moh´
dát komus útěchu:
a co by Lidský Soucit chtěl
v tom Vrahů Pelechu?
Ký slov by cit v těch místech být
moh´bratru k prospěchu?
*
Leb skleslou, druh šel s druhem v kruh,
bláznovská paráda!
my nedbali, my poznali:
jsme ďábla brigáda,
a lebek stříž a nohou též
na mumraj vypadá.
Náš trhal neht lan seschlých změť,
že krvav, marný stesk;
my drhli lem jsme dveří, zem
čistili závor lesk,
i stolice, je myslíce,
zněl věder našich třesk.
My šili pytle, tloukli štěrk,
stroj hnali, samý prach;
cín tepali, žalm vřískali,
u vřeten jeden žmach,
leč každému z nás na srdci
dál tiše ležel strach.
Tak tich, že den lez´každý jen
jak býlí plný proud,
a zabudnut byl sudby trud,
jejž má mít vrah a bloud,
až jednou nám, jak z práce jdem,
v hrob bylo pohlédnout.
Tu žlutý zel, chřtán rozevřel,
po živém tlamu vztáh´;
a hlíny řev sám volal krev,
kde asfalt dvora práh´:
oh, půjde z nás kdos na provaz,
než jitra blýskne nach!
My vešli v dům jsme, plni dům,
blíž Soud a Smrt a Děs:
kat s brašničkou svou malou kol
se vlekl v šeru dnes;
a každý z nás se chvěl, když v hrob
svůj číslovaný lez´.
Tu noc po prázdných chodbách táh´
tak mnohý hrůzný duch,
a železným tíh´městem tím
neslyšných kroků ruch,
v mříží, svit kde hvězd je skryt,
zřel silný tváří kruh.
On ležel tak jak ten, kdo sní
uprostřed květných lad,
a strážci nad ním pochopit
nemohli, jak může spát
a síti jen tak sladký sen,
když těsně při něm kat.
Však není sen, kde pláče ten,
kdo nikdy neplakal,
a tak my – blázen, šejdíř, lump
bez konce bděli dál,
a mozkem všech na bolestech
lez´cizí hrůzy pal.
*
Ó, běda! Děs je cizích vin
cit míti za podíl!
Neb s jedem vbod´se hříchu hrot,
po jílec v hruď se vryl,
a jak by tál kov, každý lkal
pro krev, již neprolil.
V plst obut mnohý dozorce,
se k dveřím přiblíživ,
nahléd´a zřel na zemi cel
postavy, jak jej div,
proč tady klek´, kdo celý věk
se nebyl modlil dřív…
Noc v modlení jak šílení
jsme lkali pro něho,
a peruť noci chocholem
příkrovu černého,
a Výčitky, jak na houbě
chuť vína hořkého.
*
Kur šedý pěl, kur rudý pěl,
den ale nechtěl vzplát:
a pitvorný roj příšer se
do koutů našich hrad´,
a ves duch zlý, jenž v noci dlí,
se zdál před námi hrát.
Dál hroužili se, ploužili
jak chodci z mlžných clon,
smích z měsíce, rej tančíce,
půvabný rigadon,
do kolon hned a k sobě zpět
příšerných za poklon.
Škleb v tváři, mdlý řád stínů, šli,
dlaň dlaně ve stisku;
kol tančil, kol ten duchů spol
saraband na blízku,
a rej jich blesk´v spleť arabesk
jak vítr na písku!
Sta piruet marionet
kroužili na špičkách;
však z fléten jich, jež hrůzný zdvih´
roj masek, děs jen táh´,
a hlasně pěl sbor, dlouho pěl,
chtě vzbudit mrtvé v snách:
„Hohó je klet, nechť širý svět,
chrom, kdo spjat k okovům,
a pastvu vhod je kostek hod –
tak duchů křičel tlum –
však nevyhrá, kdo s Hříchem hrá,
kdo tajný Hanby Dům.“
*
Ne, prázdný vzduch jen nebyl ruch
těch pitvor, hra a ples:
nám, již se hnout nemohli z pout,
krok zvednout bez želez,
pro ran tvých krev, oh, Kriste, zjev
to živých byl, ó, děs!
Kol rejdili a tančili,
ti v párech, škleb a cval,
těch sprostý vděk, krok nevěstek
přes schody k nám se dral,
a šilhot, smích, nám každý z nich
modlit se pomáhal.
*
Již ranní počal vítr lkát,
však dál byl noci klid;
stav olbřímí, dál tkala tmy,
až stkána slední nit;
a v modlitbách nás jímal strach
Soud nesl Slunce svit.
Van vlajný lkal kol vězení,
zdi pláčem vlhké blíž;
jak hřídele kruh z ocele
se vteřin snula tíž –
ó, lkavý větre, co náš hřích,
že ta nám dána číš?
V sled zřel jsem okna stín jak mříž
olova ze šedi,
se proti mojí pryčně chvět
po obílen zdi,
a poznal jsem: kdes ve světě
se strašný úsvit rdí.
*
O šesté celý metli jsme,
o sedmé klid nám přán,
však jak by táh´kol šum a vzmach,
perutí mocných vran,
neb zabíjet, dech jako led,
vstoup´v žalář Smrti Pán.
Na lunojasném koni on
v purpuru nejen sem;
tři lokte šňůr, trám hladký, dvůr
na čakan stačí všemi;
tož k dílu šel ten Hlasatel
jen s hanby provazem.
*
My, jak když v tmě, tak bylo mně,
tápáme přes bláto;
i modlit dál se každý bál,
vše v úzkost upjato
cos mrtvo v nás, a ten, kdo zhas´,
je Naděj mrtvá to.
Neb lidský Soud jde chmurný vpřed
a neodbočí s drah:
zabíjí slabé, silné též,
krok smrtný, drží v prach
železnou patou silného,
jenž strašný bratrovrah!
*
Čekáme v žízni, osmá až
udeří hodina;
neb osmé ráz je Sudby hlas,
jež lidi proklíná
a nejlepší i nejhorší
svou smyčkou opíná.
Jen znamení „jít“ čekáme,
a každý skloněný
a nehnut, něm, jak v zapadlém
údolí kameny,
však srdce tloukla, jak by bel
do bubnu šílený!
*
Tu do těch muk vpad´hodin zvuk,
vzduch rozchvěl, do cel vnik´,
a bezmocna Zoufalství ston
se všady zdvih´v ten mžik,
jak v poděšených bažinách
by malomocný vzkřik´.
A jako ve snu zrcadle
zřít strašných zjevů vlek,
my zřeli: provaz konopný
se s černých trámů smek´,
a slyšeli: zdrh´modlitby
ten provaz v děsný skřek.
A vše to zlo, jež pohnulo
jej hořký vydat kvil,
výčitek hlod a krve pot
já nejvíc procítil:
neb více smrtmi musí mřít,
kdo životů víc žil.
IV.
V žaláři kostel není v den,
kdy oběšen kdo v sed;
snad kaplan příliš v srdci chor,
neb v tváři příliš bled,
neb co má v očích napsáno,
zřít ničí nemá hled.
Tak zavřeli nás do půldne,
pak teprv zvonek zněl,
a strážci klíči chřestíce,
vchod otvírali cel,
a každý z Pekla svého ven
po schodech z kovu hřměl.
My vyšli v sladký Boží vzduch,
však ne jak jindy, ven,
neb ten měl strachem bledou tvář,
a šedou zase ten,
a nezřel jsem, by toužně tak
zrak smutných hleděl v den.
Já neviděl, by toužebněj
kdo zřítelnicí svou
zřel na kus stropu modrého,
jejž vězni nebem zvou,
a za obláčky všemi, jež
tak šťastné, volné jdou.
Však mezi námi někteří
věsili hlavy tíž,
neb věděli, že po právu
smrt zasloužili spíš:
on zabil bytost živoucí,
a oni mrtvou již.
Neb ten, kdo hřeší po druhé,
svou duši mrtvou rve,
v bol budí ji, cár tahá s ní,
ji drásá do krve,
krev lije v kapkách velikých,
krev marnou duše své!
Jak on neb clown, šat monstrosní
hvězd křivým se šípem,
tich každý chodil kol a kol
přes asfalt, kluzkou zem,
tich každý chodil kol a kol
a každý jako něm.
Tich každý chodil kol a kol,
a pustou myslí dnes,
vzpomínky na věc strašlivou
se vichr strašný nes´,
a Děs je kráčel před každým
a Děs mu v patách lez´.
*
Dozorce pyšně nesli se,
střežíce krok svých stád,
jich stejnokroj se lesk´a chvěl,
sváteční měli šat,
leč kde dřív byli, po vápně
na botách bylo znát.
Neb kde dřív otvor hrobu zel,
tam teď již nebyl hrob,
jen hlína tam a písek jen
u kleté zdi pár stop,
a kupa vápna horkého
člověku na příklop.
Neb příkrov má jen málokdo
ten člověk ztracený,
v žaláři, k větší hanbě nah,
v hloub dvora hozený,
on leží, pouta na nohou,
za rubáš plameny!
A kost i maso palnému
je vápnu na pospas;
užírá v noci kůstky mu
a za dne maso zas;
teď kost, pak maso užírá,
však srdce v každý čas.
*
Tři leta nebudou zde sít
ni sázet od těch dob,
tři leta bude neplodná
zem, kde ten kletý hrob,
výš k divícím se nebesům
jen zírat bez žalob.
Že otrávil by, myslí si,
i símě vrahům jed.
Však mýlka! Lepší Boží zem,
než nám lez pomyslet:
rudší by rudých růží byl,
bělejší bílých květ.
*
Z úst jeho rudé růže květ
a bílý ze srdce!
Neb komu jest znám taj všech cest,
po nichž jít Kristus chce,
co Papež zřel zkvést suchou hůl
poutníka, proklatce?
*
Leč žalář mléčné růže květ
ni rudé nepěstí,
nám dán jen kámen, štěrk a střep,
kam zrak lze zanésti,
neb vědí, květ že moh´by lék
být lidské bolesti.
Tak nebude, list za listem
tu padat, nach ni běl,
na písek, jíl u kleté zdi,
by lidem připomněl,
jež šlapou dvůr, že Boží syn
za všecky lidi mřel.
*
Však žalářní nechť kletá zeď
jej svírá se všech stran
a v noci nemůž´bloudit duch,
když pouty připoután,
a můž´jen lkát, v tak nesvaté
když půdě má svůj stan:
On má již mír – ten nebohý –
neb záhy bude mít,
tam nic již, nad čím zšílel by,
Děs nezří v půldne jít,
Neb Zem, kde leží, Měsíce
Ni Slunce nemá svit.
*
Jak zvíře pověsili jej,
ba ani requiem
zaň nečtli, duši zděšenou
jež mohlo ztišit v něm,
však zhurta jenom sňali ho
a hodili ho v zem.
Jej s šatů svlékli plátěných
a dali mouchám v plen
v šprým naběhlý jim rudý krk
i zrak, jenž vypoulen,
a kupili krov mohyly
naň s hlasným smíchem jen.
Kněz neklek´a se nemodlil
u hrobu, který klet,
ni kříž, jejž hříšným Kristus Pán
dal, se tu nepozved´,
na znak, že z těch, jež vykoupit
kdys Kristus sestoup´v svět.
Vše v pořádku; mez život dal,
a k ní jen došel on,
a prasklou urnu Soucitu
slz naplní přec ron:
zaň vyvrženci budou lkát,
a těch pláč nemá sklon.
V.
Já nevím, který Zákon práv
a který bezprávím;
jak všichni, kdož tu v žaláři,
jen, že zeď silná, vím,
a každý den že jako rok,
tok se dnem předlouhým.
Však vím, že každý Zákon, jejž
člověku člověk dal,
co bratra zabil první muž
a svět se smutný stal,
jen chrání plev a odvívá
zlou vějačkou rež dál.
A také vím – a věru, že
by každý měl to znát –
že z hanby cihel zbudován
je každý žalář, spjat
a uzavřen, by nezřel Bůh,
jak bratra kruší brat.
Mříž skvrní měsíc líbezný,
zář slunce halí stín;
a dobře tak, s tím Peklem v mrak,
neb co ten chová klín,
na to by zřít Syn člověka,
ni Boží nemoh´Syn.
*
Těch nejhorších jen skutků hřích
tu kvete, býlí jed,
jen co dobrého v člověku,
tu zmírá, vadne v sled;
Beznaděj strážcem, u těžkých
vrat Strach jen stojí bled.
Neb dítě moří tu, že lká
dnem nocí, hladovět,
kdo sláb, je mrskán, blázen bit,
i starců tupí líc,
až mnozí zšílí, všichni zlí,
a slůvko nesmíš říc´.
Cel těsný byt, kde je nám žít,
skrýš tmavá, smradlavá,
mříž oken všech, páchnoucí dech,
Smrt živá ucpává
vše drtí, och, stroj Lidství v prach,
jen chlípnost zůstává.
Jen slanou vodu pijeme,
jež jako hnusný maz,
a hořký chléb, jejž váží tu,
je vápna plný zas,
a sen tu bloudí, nelehá,
zrak divý, volá čas.
*
Hlad suchý s Žízní zelenou
se koušou, hadů dvé;
však nemůž´hníst, co je nám jíst,
nás ničí jen a rve,
že v kámen, jejž jsi za dne zved´,
noc mění srdce tvé.
A půlnoc stále v srdci svém
a soumrak v nitru cel,
ten lan rve změť, ten točí stroj,
svých zavřen do Pekel,
a ticho strašnější, než zvon
kovový kdyby zněl.
Hlas neslyšíme lidský, jenž
by vlídných slov děl pár,
zrak, jenž nás dveřmi hlídá, tvrd
a nedá těchy dar,
a jedno všem, že mřem a mřem,
duch jde i tělo v zmar.
Tak sami, v necti nosíme
kov těch pout života,
ten ani ston, ten v pláči zas,
co jiný repotá,
však Boží zákon dobrý je:
on zlomí srdce ta.
*
A každé srdce puklé tu
na dvoře, v cely zdích,
jak váza, která dala skvost
svůj Pánu z střepů svých,
že v malomocných nečistý,
dům nejsladší nard dých´.
Ach! šťasten, komu pukne hruď
a komu mír je přán!
Jak jinak dal, smýt s duše kal,
by provésti se plán?
Jak jinak vjít než zlomeným
můž´srdcem Kristus Pán?
*
A on, naběhlý rudý krk,
s vypuklou zornicí,
dlaň čeká svatou, Lotra již
v Ráj vedla zářící,
a přijme puklé srdce Pán,
to srdce kající.
Tři týdny žití, oděn v nach,
mu Zákona dal muž;
tři týdny jen, by vyhojil
z ran boje duši již
a zbavil dlaň všech krve skvrn,
dlaň, která zvedla nůž.
A krví slz on dlaň svou myl,
dlaň, v které ocel zdvih´,
neb jenom krev můž´, smýti krev
a slza hojit hřích,
až rudý tak zbled´ Kaina znak
v pečetě Krista sníh.
VI.
V žaláři města Readingu
je jáma hanby tam,
a nebohý v ní leží muž,
jejž požírá vždy plam,
v rubáši leží hořícím,
a bez jména hrob sám.
A tam, než mrtvé vzbudí Bůh,
mu přejte sen a klid,
tam není třeba vzdychati,
neb hloupé slzy lít:
on zavraždil tu, již měl rád,
a proto musil mřít.
A každý vraždí, co má rád,
a každý jist buď tím;
ti vraždí hořkým pohledem,
ti slovem pochlebným,
kdo sketa vraždí polibkem,
muž smělý mečem svým!
Pramen:
Wilde, Oscar. Básně. Praha : 1909. Přeložil: Antonín Klášterský. Vlastním nákladem vydal J. Otto v Praze. Tiskem „Unie“.
Wilde, Oscar. Básně. Praha : 1909. Přeložil: Antonín Klášterský. Vlastním nákladem vydal J. Otto v Praze. Tiskem „Unie“.
Žádné komentáře:
Okomentovat