Mladičký král
Oscar Wilde

Ten den byl předvečer jeho korunovace a mladičký král seděl sám ve své nádherné komnatě. Všichni dvořané se již odporoučeli, uklánějíce se hlavami až k zemi, přesně podle předepsané denní ceremonie, a odebrali se do Veliké zámecké síně, aby obdrželi pár posledních lekcí od profesora Etikety; stále se mezi nimi nacházeli i tací, kteří si tvrdošíjně uchovávali přirozené způsoby, což je, nutno podotknouti, u dvořana hodnoceno jako závažný přestupek.
Chlapec, neboť chlapcem stále ještě ve svých šestnácti letech byl, nikterak jejich odchodu neželel. S úlevným povzdechem sebou plácl do měkkých podušek na vyšívaný divan a zůstal ležet s vykulenýma očima a pusou dokořán jako hnědý lesní faun nebo zvířecí mládě, čerstvě lovci polapené do nastražené pasti.
A lovci to vskutku byli, kteří ho našli náhodou, jak nahý a mrštný, s píšťalou v ruce provází hrstku koz chudičkého pastevce, který ho vychoval a jehož synem se vždy cítil být. Dítě jediné dcery starého krále, z tajné svatby s někým hluboko pod jejím stavem – cizincem, tvrdí někteří, který princeznu obloudil svou nebeskou hrou na loutnu; jiní mluví o umělci z Rimini, kterému princezna prokazovala nápadnou úctu a který najednou zmizel z města a zanech jejich katedrálu nedokončenou – byl jako týden staré nemluvně odňat své spící matce a dán do opatrování prostému rolníku a jeho ženě, kteří sami neměli dětí a žili ve vzdálené části lesa, vzdálené více než den jízdy od města.
Smutek nebo mor, prohlásil dvorní lékař, nebo, jak navrhují někteří, rychle působící italský jed podaný v poháru kořeněného vína skolil bledou dívku, právě když se probouzela, tu, která mu dala život. A zatímco spolehlivý posel, který přivezl dítě, sesedl ze znaveného koně a zaklepal na hrubé dveře pastevcovy haluzny, tělo princezny se snášelo do otevřeného hrobu vykopaného na opuštěném hřbitově za městskými hradbami. Do hrobu, kde, jak se říká, již jedno tělo leželo. Tělo mladého muže cizokrajné krásy s rukama svázanýma za zády provazem a hrudí posetou mnoha rudými skvrnami.
Takový byl příběh, který koloval mezi lidem. Jisté je, že když starý král spočinul na smrtelné posteli, buďto ho pro veliké hříchy hryzlo svědomí, nebo si nepřál, aby se království odklonilo od cesty, kterou mu vytyčil, dal do hlubokých lesů poslat pro chlapce a za přítomnosti senátu jej ustanovil svým dědicem.
Od prvního okamžiku jevil chlapec známky podivné vášně pro krásu, která později tolik ovlivnila jeho život. Ti, kteří bydlili ve vedlejších komnatách a byli jeho služebníky, často hovořili o výkřicích radosti, jež mu vyrážely ze rtů, kdykoli uviděl nějakou zvláštní výšivku či bohaté šperky, které pro něho byly připraveny, a o ďábelské radosti, s níž odhodil svou hrubou koženou košili a kabátec z ovčího rouna. Občas samozřejmě zatoužil po svobodě svého lesního života a vždycky ho rozčilovaly nudné dvorní ceremonie, které zabraly velikou část dne. Ale čarokrásný palác – říkali mu Joyeuse, palác radosti – kterého se najednou stal pánem, se mu zdál být světem vytvořeným pouze pro jeho potěšení. Ledva mohl prchnout ze schůze rady či audienčního sálu, seběhl po schodišti mezi zlacenými lvy, po schodech ze zářícího porfyru a toulal se z komnaty do komnaty, ze síně do síně, jako ten, kdo chce v kráse nalézt lék proti bolesti, ulehčení v nemoci.
Během těchto dobrodružných výprav, jak jim říkal, a jemu vskutku připadaly jako pouti do divukrásných končin, jej občas provázela štíhlá a plavá pážata s poletujícími pláštěnkami a třepotajícími se stuhami; nejčastěji byl však sám a jeho bystrý, vnuknutí podobný instinkt, mu napověděl, že tajemství umění je lépe odhalovat o samotě, že Krása stejně jako Moudrost přeje osamělým uctívačům.
V této době o něm kolovalo množství prazvláštních povídaček. Říkalo se, že urostlý cizí starosta, který přijel přednést květnatou slavnostní řeč ve jménu občanů svého města, ho zastihl, jak v posvátném vytržení klečí před obrazem, který právě dorazil z Benátek, což prý vypadalo jako tajná mše sloužená jakémusi novému božstvu. Při jiné příležitosti jej po několik hodin nemohli nikde nalézt, až po zdlouhavém pátrání byl objeven v komůrce v jedné ze severních hradních hlásek zcela u vytržení nad řeckým drahokamem vybroušeným do podoby Adonise. Byl spatřen, šuškalo se, jak tiskne horké rty na mramorové čelo antické sochy, kterou vyhrabali na dně říčního koryta, když stavěli kamenný most, a která byla nadepsána Bithinian, otrok Hadriaův. Strávil celou noc zkoumáním účinku měsíčního světla na stříbrnou podobiznu Endymionovu.
Všechny vzácné a drahocenné látky jej přiváděly k úžasu a ve své horlivosti rozeslal mnoho kupců, některé nakoupit jantar k drsným rybářům od severního moře, některé do Egypta, aby se poohlédli po roztodivných zelených tyrkysech, které se nalézají pouze v hrobkách králů a říká se o nich, že mají kouzelnou moc. Některé do Persie pro hedvábné koberce a malovaný porcelán a ostatní do Indie, nakoupit průsvitnou a skvrnitou slonovinu, měsíční kameny a nefritové náramky, santalové dřevo, modrou glazuru a plédy z nejlepší vlny.
Co jej však uchvátilo nejvíce, byl šat, jenž si měl obléci na svou korunovaci. Byl to šat utkaný ze zlata, koruna posázená rubíny a žezlo poseté perlami. Na ně myslil dnešní noci, když odpočíval na honosném lůžku a pozoroval borové polínko hořící v otevřeném krbu. Ty vzory, které pocházely z rukou nejslavnějších umělců, mu byly předloženy před několika měsíci a on nařídil, aby na nich řemeslníci pracovali dnem i nocí a hledači prošli celý svět, dokud nenaleznou klenoty hodné takové události. Sám sebe si představoval, kterak stojí v královském rouše u vysokého chrámového oltáře, úsměv pableskuje na jeho dětských rtech a zažíhá vášnivá světla jeho divokých očí.
Po nějakém čase se zvedl z křesla, a opíraje se o zdobený přístavek ke komínu, rozhlédl se po zšeřelém pokoji. Zdi byly ověšené bohatými tapiseriemi přestavujícími Triumf krásy. Veliká komoda vykládaná achátem a lazuritem vyplňovala jeden kout a naproti oknu stál podivně tvarovaný kabinet s lakovanými, matně zlatými mozaikovými deskami, na kterých byly umístěny vzácné číše z benátského skla a temně žilkovaný onyxový pohár. Bledé vlčí máky byly vyšity na hedvábném přehozu na posteli, jako by zrovínka vyklouzly z rukou zmožených spánkem, a vysoké třtiny z vroubené slonoviny podpíraly sametový baldachýn, z něhož se podobny bílé pěně vznášely obrovské chomáče pštrosích per k sivě stříbrnému leptanému stropu. Rozesmátý Narcis v zeleném bronzu držel nad hlavou lesklé zrcadlo. Stůl zdobila hlaďounce oblá, ametystová váza.
Za oknem bylo lze rozeznat rozlehlý dóm katedrály, rýsující se jako bublina nad šerými domy, a znavení stráže loudající se tam a zpět po zamlžené terase nad řekou. Daleko v parku zpíval slavík. Slabounká vůně jasmínu se linula dovnitř otevřeným oknem. Odhodil si hnědé kadeře z čela, vzal loutnu a prsty přejel po strunách. Oční víčka mu ztěžkla a padla na něj zvláštní malátnosti. Nikdy předtím tak pronikavě nevnímal, tak hluboce se neradoval z kouzla a tajemství krásných věcí.
Když hodiny na věži odbily půlnoc, dotkl se zvonku a vstoupilo páže, aby ho obřadně odstrojilo, ruce mu poprášilo růžovou vodou a jeho polštář poselo květy. Jen co opustilo komnatu, tvrdě usnul.
Jak tak spal, snil a toto se mu zdálo: Uhodl, že stojí v podlouhlém loubí, uprostřed bzučení a klapotu mnoha tkalcovských stavů. Denní světlo poskrovnu vpadalo zamřížovanými okny a dovolovalo mu rozeznat vyzáblé figury tkalců sklánějících se nad prací. Bledé, nezdravě vypadající děti se krčily na velikém nosníku. Když člunky projely osnovou, děti zvedaly těžké fošny, a jakmile se člunky zastavily, nechaly je spadnout zpět a přitlačily vlákna k sobě. Jejich tváře byly usoužené hladem a jejich hubené ruce se chvěly. Některé z vychrtlých žen seděly u stolů a šily. Celá místnost tonula ve strašlivém puchu. Vzduch byl hnilobný a těžký, zdi mokvaly a leskly se vlhkem.
Mladičký král přistoupil k jednomu z tkalců a pozoroval jej. A tkadlec se na něj rozzlobeně podíval a pravil:
- Proč si mne prohlíží? Jsi snad špeh, kterého posílá náš pán?
- Kdo je váš pán? zeptal se mladičký král.
- Náš pán! křikl hořce tkadlec. Je to člověk jako já. Skutečně, jen jediný malý rozdíl je mezi námi – on nosí krásné šaty a já chodím v hadrech, když umírám hlady, on trpí přejídáním.
- Toto je svobodná země, pravil mladý král, nejsi ničí otrok.
- Ve válce, odvětil tkadlec, činí silní otroky ze slabých a v míru bohatí z chudých. Musíme pracovat, abychom se uživili a oni nám platí tak mizerné mzdy, že skomíráme. Celý den se pro ně lopotíme, oni hromadí zlato v truhlicích, a naše děti umírají dřív, než se narodí, a tváře našich milovaných hrubou a mají ztrhané rysy. My vymačkáme hrozny, a někdo jiný se opájí vínem. My osejeme obilí, ale naše talíře zůstanou prázdné. Jsme spoutaní okovy, přestože je nikdo nevidí; jsme otroky, přestože nás nazývají svobodnými!
- Tak je to se všemi? tázal se.
- Tak je to se všemi, odvětil tkadlec, s mladými jako starými, s ženami i muži, s malými dětmi i těmi, které zkosil věk. Kupci nás odírají a my musíme naslouchat jejich příkazům. Kněz přijde odříkat svůj růženec a dál se o nás nikdo nestará. Našimi temnými uličkami se plíží Bída s dychtivýma očima a Hřích s plesnivou tváří ji doprovází. Neštěstí nás ráno budí a Hanba nám skřehotá ukolébavku. Ale co je tobě do toho? Ty k nám nepatříš. Tvá tvář je příliš šťastná. Zamračeně se otočil, hodil člunek přes osnovu a král viděl, že vede zlatou nit.
A veliká hrůza jej zachvátila a on pravil tkalci:
- Jaký šat to tkáš?
- To je roucho ke korunovaci mladého krále, odpověděl, když tě to zajímá.
Mladičký král divoce vykřikl a procitl ze snu a hle! Byl ve své vlastní komnatě a za oknem viděl veliký medový měsíc, který visel v soumračném vzduchu.
Pak opět usnul, snil a zdálo se mu toto: Uhodl, že leží na palubě veliké galéry, v jedné řadě s dalším stem otroků. Vedle něj na koberečku seděl galejník. Byl černý jako eben a měl turban z karmínového hedvábí. Ohromné stříbrné náušnice mu vytahovaly vyschlé ušní lalůčky a v rukou držel pár úlomků slonoviny.
Otroci byli nazí kromě rozedraných bederních roušek a každý z nich byl přikován ke svému sousedu. Horké slunce je trýznilo, negři chodili uličkou tam a zpět a nenávistně je šlehali bičem. Otroci natahovali hubené paže a nořili těžká vesla do vody. Od krajů padala solná sprška.
Nakonec dorazili do malé zátoky a spustili olovnici. Lehký vánek zavanul od břehu a pokryl palubu i velikou plachtu červeným prachem. Tři Arabové na břehu nasedli na divoké osly a zaútočili na ně oštěpy. Pán galéry zvedl malovaný luk a prostřelil jednomu z nich hrdlo. Ten těžce padl do příboje a jeho společníci odklusali pryč. Žena zahalená do žlutého závoje je na velbloudu váhavě následovala, tu a tam se ohlížejíc po mrtvém těle.
Jakmile spustili kotvu a stáhli plachtu, negři sešli do podpalubí a vytáhli dlouhý provazový žebřík zatížený olovem. Pán galéry jej hodil přes palubu a upevnil dva konce na železné hřeby. Poté negři vybrali nejmladšího z otroků, urazili mu okovy na nohou, chřípí a uši mu naplnili voskem a na hruď připevnili veliký kámen. Unaveně slezl po žebříku a zmizel v moři. Tam, kde zmizel, se objevilo pár bublinek.
Někteří z otroků bedlivě sledovali hladinu. Na přídi galéry seděl zaklínač žraloků a monotónně tloukl na buben.
Po nějaké době se potápěč vynořil z vody, se supěním zamířil k žebříku a v pravé ruce třímal perlu. Negři ji od něho vzali a strčili ho zpět. Otroci na veslech podřimovali.
Znovu a znovu se objevil a pokaždé přinesl nádhernou perlu. Pán galéry je vážil a ukládal do váčku ze zelené kůže.
Mladičký král zkoušel promluvit, ale jazyk se mu přilepil k patru a rty mu vypověděly službu. Negři žvanili mezi sebou a propukli v hádku o šňůru lesklých korálků. Dva krkavci neúnavně obletovali loď.
Pak se potápěč vynořil naposledy a perla, kterou přinesl, byla krásnější než perly Ormuzu, protože měla tvar měsíce v úplňku a byla bledší než Jitřenka. Ale jeho tvář byla podivně bílá, a jak padl na palubu, z nosu a z uší se mu vyřinul proud krve. Křečovitě sebou zatřásl a pak se utišil. Negři pokrčili rameny a hodili ho přes palubu.
A pán galéry se zasmál, vztáhl ruku k perle, přitiskl ji k čelu a uklonil se:
- ta bude, řekl, na žezlo mladého krále, a dal negrům znamení, aby zvedli kotvu.
Když to mladičký král uslyšel, divoce vykřikl a procitl. Skrz okno uviděl dlouhé šedavé prsty rozbřesku, které šátraly po pohasínajících hvězdách.
Pak do třetice upadl v dřímotu, snil a toto se mu zdálo: Uhodl, že bloudí deštným lesem, plným prapodivných plodů a nádherných jedovatých rostli. Jak šel okolo, zmije naň syčely, pestří papoušci vřískali a poletovali z větve na větev. Koruny stromů byly plny opic a pávů.
Šel dál a dál, až došel na kraj lesa a uviděl mnoho lidí plahočících se v korytě vyschlé řeky. Šplhali po útesech jako mravenci. Hloubili jámy do země a spouštěli se dovnitř. Někteří ulamovali kámen obrovskými sekyrami, ostatní se hrabali v písku. Vyvrátili kaktus z kořenů a podupali jeho šarlatové květy. Spěchali, pokřikovali na sebe a nikdo neodpočíval.
Ze tmy jeskyně je sledovaly Smrt a Lakota. A Smrt řekla:
- Jsem utahaná, dej mi jich jednu třetinu a já půjdu.
Ale Lakota potřásla hlavou:
- Jsou to moji služebníci, odpověděla.
- Co to máš v ruce? pravila Smrt.
- Mám tři zrnka obilí, řekla, co je ti do toho?
- Dej mi jedno, křikla Smrt, abych je zasela ve své zahradě. Jen jedno a pak půjdu.
- Nedám ti nic, odsekla Lakota a skryla ruku do záhybu roucha.
A Smrt se rozesmála, vzala kalich, ponořila jej do jezírka a z kalichu vyrostla Zimnice. Prošla se shlukem dělníků a třetinu z nich zahubila. Provázela ji lepkavá mlha a vodní havěť se plazila po jejím boku.
Když Lakota spatřila, že je třetina houfu mrtvá, zalomila rukama a bědovala. Tloukla se ve svou jalovou hruď a ječela:
- Zavraždilas třetinu mých služebníků, odejdi. V tatarských horách zuří válka a králové na obou stranách tě vzývají. Afgánci porazili černého vola a pochodují co bitvy. Bojují se štíty a kopími a na hlavách mají železné helmice. Čím je pak pro tebe mé údolí, abys tu setrvávala? Odejdi a už se nevracej.
- Nikoli, odvětila Smrt, neodejdu, dokud mi nedáš zrnko obilí.
Ale Lakota zaťala pěsti a sevřela zuby.
- Nedám ti nic, sykla.
Smrt se pousmála, zvedla černý kámen a hodila jej do lesa a z houští divokého bolehlavu vzešla Horkost v ohnivém šatě. Prošla se okolo shluku a každý, koho se dotkla, zemřel. I tráva usychala pod jejími kroky.
Lakota se otřásla a sypala si popel na hlavu.
- Jsi krutá, vřískla, jsi krutá. V opevněných indických městech vládne hladomor a zásoby v Samarkandu jsou vyčerpány. Hladomor vládne i za hradbami měst Egypta a hejna sarančat se stahují z pouště. Nil se vylil z břehů a kněží prokleli bohyni Isis, i boha Osiris. Odejdi tam, kde tě potřebují, a neber mi mé dělníky.
- Nikoli, odvětila Smrt, neodejdu, dokud mi nedáš zrnko obílí.
- Nedám ti nic, odsekla Lakota.
Smrt se znovu usmála, hvízdla na prsty a vzduchem přiletěla ženština ohavného vzhledu. Mor jí zvrásnil čelo a hejno vyzáblých supů kroužili okolo ní. Zastínila údolí svými křídly a ani jeden z mužů nezůstal naživu.
Lakota se jekotem prchla do lesa. Smrt vyskočila na koně a odklusala pryč a její klus byl rychlejší větru.
Ze slizu na dně údolíčka se vyklubali ještěři a odporná šupinatá stvoření, šakali se přiřítili pískem, zvedali hlavy do vzduchu a čenichali.
Mladičký král zaplakal a pravil:
- Kdo byli ti muži a co zde hledali?
- Hledali rubíny do koruny mladého krále, odvětil hlas těsně za ním
Mladý král vyskočil, otočil se a uviděl postavu v poutnickém šatě, která držela v ruce stříbrné zrcadlo.
Zbledl a otázal se:
- Pro kterého krále?
- Podívej se do zrcadla a uvidíš, odpověděl poutník.
A on pohlédl do zrcadla, a když spatřil vlastní tvář, zoufale vykřikl a procitla. Jasné sluneční světlo vnikalo do pokoje a na stromech v sadě zpívali ptáci.
Kancléř a vysocí státní úředníci vešli, aby mu složili poklonu, pážata mu přinesla roucho tkané zlatem a položila před něj korunu a žezlo.
Mladičký král pohlédl na klenoty a byly úchvatné. Krásnější než cokoli, co viděl kdy předtím. Ale upamatoval se na své sny a pravil šlechticům:
- Odneste ty věci pryč, neobléknu si je.
Dvořané byli udiveni a někteří se začali chichotat v domnění, že špásuje.
Ale on stroze pravil:
- Odneste je pryč a ukryjte je přede mnou. Přestože nastal den korunovace, neobléknu si je. Neboť mé roucho tkaly ruce bledé bolestí na žalostném stavu. Živá krev tepe v srdci rubínů a Smrt dlí v srdci perel. A vypověděl jim své tři sny.
Když je dvořané vyslechli, úkosem na sebe pohlédli a špitali:
- Dočista se pominul; sen je jenom sen a vidění nic než vidění. Nejsou skutečné a nestojí za to věnovat jim pozornost. A co máme my společného s životy těch, kteří se pro nás lopotí? To by našinec nesměl jíst chléb, dokud to neprobere s rozsévačem, a pít víno, dokud nepromluví s etiketářem?
A kancléř pravil mladému králi:
- Můj pane, prosím, odežeň od sebe černé myšlenky, obleč si tento honosný šat a hlavu ozdob korunou. Neboť jak jinak lidé poznají, že jsi jejich králem, nebudeš-li královsky oblečen?
Mladý král se naň zadíval a otázal se:
- Je to skutečně tak? Nepoznají svého krále, když nemá královský šat?
- Nepoznají tě, zvolal kancléř.
- Myslil jsem, že králové jsou vyvolení, odvětil, ale asi tomu bude tak, jak říkáš. Přesto si však neobléknu roucho, neozdobím hlavu korunou, nýbrž tak, jak jsem přišla do tohoto paláce, tak se stanu i králem.
A rozkázal, aby ho nechali o samotě, jen s jedním pážetem, svým druhem, chlapcem o rok mladším, než by on sám. Ono jej obsloužili při koupeli v průzračné vodě, i když otevřel velikou malovanou truhlu a z ní vyňal koženou košili a hrubý kabátec z ovčího rouna, které nosil, když střežil pastevcovy chundelaté ovce. Ty si oblékl a do ruky vzal svou neotesanou pasáckou hůl.
Malé páže otevřelo oči úžasem a s úsměvem pravilo:
- Můj pane, vidím roucho i žezlo, kde však máš korunu?
A mladičký král uškubl snítku divokého vřesu, který se pnul až na balkón, svinul ji a posadil ji na hlavu.
- To bude má koruna, odvětil.
A takto vybaven sešel ze své komnaty do Veliké síně, kde ho očekávala všechna dvorní šlechta.
A šlechta se zaradovala a někteří naň volali:
- Pane náš, lidé venku čekají a krále a my jim ukážeme žebráka. A jiní byli rozhořčení a kázali:
- Způsobuje našemu státu jen ostudu, není hoden být naším pánem.
Ale on jim neodpověděl, minul je a sestupoval po zářícím porfyrovém schodišti, skrz bronzové brány, nasedl na koně a ubíral se ke katedrále s malým pážetem po boku.
A lidé se smáli a říkali:
- Teď jede králův vrchní šašek, a vysmíval se mu. A on zastavil koně a pravil:
- Nikoli, jsem král, a vypověděl jim své tři sny.
- Pane, to nevíte, že z rozmarů bohatých pochází živobytí chudých? Vaše chtivost nás živí, vaše rozmařilost nám dává chléb. Plahočit se pro pána je kruté, ale nemít pro koho se plahočit je ještě horší. To chcete, aby nás sežrali krkavci? Jak hodláte napravit takové věci? Řeknete snad kupci: nakoupíš za tolik a tolik? a prodavači: budeš prodávat za tuhle cenu? Neřekl bych. Takže se vraťte do paláce a oblečte si nádherné purpurové roucho. Námi se netrapte, ani tím, co nás souží.
- Což bohatý a chudý nejsou bratry? zeptal se král.
- Jsou, řekl muž, a jméno bohatého je Kain.
Oči mladičkého krále se zaplnily slzami, ale jel dál reptajícím davem. Malé páže dostalo strach a opustilo jej.
Když dorazil k velikému chrámovému portálů, stráže na něho namířily halapartny a utrhly se:
- Co tu pohledáváš? Do těchto dveří nesmí vstoupit nikdo, jen král.
Obličej mu zbrunátněl vzteky a on zvolal:
- Já jsem král, odsunul jejich halapartny stranou a projel.
Když jej starý arcibiskup uviděl přicházet v obleku pastevce koz, udiven vstal z trůnu, vykročil mu vstříc a pravil:
- Můj synu, jsem již starý muž, prožívám zimu svých dnů a vím, že se ve světě děje mnoho zlého. Divocí loupežníci sestupují z hor, unáší malé děti a prodávají je Maurům. Lvi číhají na karavany a napadají velbloudy. Divoký kanec podupal obilí v údolí a lišky okusují révu na vinici v kopci. Piráti obléhají pobřeží, pálí rybářům čluny a kradou jejich sítě. Na soleniscích žijí malomocní, žijí v proutěných domech a ostatní je ze strachu obcházejí obloukem. Žebráci se potulují městy a stolují se psy. Můžeš všechny tyto věci napravit? Vybereš si malomocného za nocležníka a posadíš žebráka ke svému stolu? Necháš lva hlídat tvá stáda a ochočíš si divého kance? Není ten, který stvořil bídu, moudřejší než jsi ty? A proto tě nechválím za to, cos učinil. Navrať se do paláce, rozjasni líc, obleč roucho a vyhlížej jako král. Já tě pak budu korunovat zlatem a do ruky ti vložím žezlo z pravých perel. A tvé sny, již o nich nepřemýšlej. Břímě tohoto světa je příliš veliké pro jediného člověka a jeho smutek jeho srdce neunese.
- To mi říkáš ty v tomto domě? podivil se mladičký král, obešel biskupa, vystoupil k oltáři a stanul před obrazem Krista.
Stanul před obrazem Krista a po pravici měl čarokrásné zlaté nádoby, kalich světlého vína a karafu se svatým olejem. Poklekl před obrazem Krista a obrovské svíce prozářily nazdobenou svatyni a kouř kadidel se v kotoučích vinul dómem. Sklonil hlavu k modlitbě a kněží v naškrobených pluviálech couvli od oltáře.
Vtom se venku na ulici strhla vřava a šlechtici s tasenými meči, vlajícím peřím na kloboucích a štíty z leštěné oceli vtrhli do katedrály.
- Kde je ten snílek? křičeli, kde je ten král, který vypadá jako žebrák, ten chlapík, který se chystá zneuctít naše království? Popravíme ho, neboť není hoden být naším králem.
A mladičký král opět sklonil hlavu a modlil se, a když skončil, povstal a obrátil k nim smutné oči.
A hle! skrz malovaná okna naň dopadl sluneční svit, jeho paprsky ho objaly a utkaly okolo něj zlaté roucho, mnohem krásnější než bylo to, které mu mělo přinést radost. Jeho suchá hůl rozkvetla v liliové květy, bělejší než perly. Rozkvetly i trny, a růže, které z nich vyrostly, byly rudé víc než rubíny. Bělejší než perly byly liliové květy a jejich okvětní plátky se leskly stříbrem. Rudé víc, než samčí rubíny byly růže a jejich plátky hořely tepaným zlatem.
Stál tam v královském rouše, brány vyzdobené katedrály se otevřely dokořán a z křišťálové rozvětvené monstrance se linulo čarovné světlo. Stál tam v královském rouše, v chrámu naplněném milostí Boží, a svatí ve vytesaných výčnělcích se pohnuli. V královském rouše stál před nimi, zahlaholila varhanní hudba, trubači zatroubili na trumpety a chlapecký sbor začal zpívat.
Lidé padli na kolena v posvátné hrůze, šlechtici schovali své meče a houfně skládali sliby věrnosti. Biskupova tvář zbledla a ruce se mu začaly chvět.
- Korunoval tě někdo větší než já, zvolal a poklekl před ním.
Poté mladičký král sestoupil od oltáře a středem davu odešel domů. Nikdo z nich se mu neodvážil pohlédnout do tváře, neboť to byla tvář anděla.

Zdroj:
WILDE, OSCAR. Šťastný princ a jiné příběhy. Praha : Kentaur/polygrafia, a. s., 1994. 123 s. ISBN 80-85285-60-6.